Ahoj Jitko,
ano, poslední dobou se firmy, které nabízejí odběr pupečníkové krve dětátka s tím, že je to případná záchrana pro některé možné závažné choroby v životě dětátka, opravdu množí. Finanční náklady nejsou nizké. Ne vždy se podaří odebrat dostatečné množství vhodné ke zpracování, uchování a případnému použití. Pevně doufám, že v tom případě je alespoň poplatek za procedury nižší nebo jsou pak peníze vráceny, to sem ale nepatří.
Je ještě ale i banka pupečníkové krve, kde krev odevzdává maminka a její dětátko pro potřebu někoho jiného, většinou těžce nemocného člověka/dítěte. Tam je odběr bezplatný, banka má napojení na celý svět a funguje i výměna vzorků. Pupečníková krev od nás tak může pomoci třeba na druhé straně zeměkoule. Dávám odkaz na stránky - www.bpk.cz

Takže tak - Katko, Lucío, ženy, děvčata.. Co takhle další Večerní povídání? :) Vím, že posledně jste mluvily o tom, že by se vám hodilo si pro každý večer představit nějaké téma - to bohužel nemám, jsem spíš živelný člověk a spoléhám na to, že se něco prostě "namane". Nicméně čekat, až se "namane" další Povídání se mi zatím moc nevyplatilo, tak poňoukám :) Pokud by to zajímalo i někoho z ostatních diskutujících, tak se kdyžtak prosím tady ozvěte, ať v tom poňoukání nejsem sama. Nebo kdyby vás napadla nějaká témata, na která by se různé večery mohly zaměřit.. Já osobně nejvíc momentálně řeším nepředstavitelné - tedy to, že zažívám něco, co jsem ještě nikdy nezažila a čeká mě cesta, kterou si prostě vůbec nedovedu představit - a ač jsem si ji zvolila dobrovolně a ráda, neznamená to, že by pro mě byla o nic méně neznámá a že se jenom těším a jsem v klidu. Naopak se někdy dost děsím - právě toho neznámého a nepředstavitelného. Takže téma bych vlastně měla, jak tak na to koukám. A určitě ne jen jedno ;-)

Ahoj Vando, jsem ráda, že se ti večerní povídání líbilo a že chceš další :-) Teď nám to ale moc časově nevychází. Uvidíme, jaký bude zájem ještě od ostatních. Dohodneme se s Luckou a kdyžtak vypíšeme další termín.
Tak jaké tedy navrhuješ téma, když píšeš, že jich máš spoustu?:-)

Ahoj holky/kluci :-) Ctu rada Vase stranky, Vas pohled na vec je mi blizky. Chcela jsem se tak nejak poradit nebo podelit o zkusenost...v lete jsem byla tehotna, v zacatku tehotenstvi jsem potratila. Nevim proc, ale nejak me to nesrazilo na kolena, jako bych to tak nejak podvedome tusila nebo nevim, jestli to bylo tim, ze jsem si rikala, ze to ma svuj duvod....Postupne jsem pochopila, ze skutecne to je tak asi lepsi, rekonstruujeme domek "za provozu" a cele tehotenstvi bych prozila v nepohodli a stresech ohledne komplikaci se stavebnimi pracemi, tompenim atd. Otehotnela jsem podruhe za chvilku, co jsme se prestali chranit a na prvni kontrole mi Dr. rekl, ze jsou to dvojcatka, ale ze jednomu diteti jeste nebije srdicko a je mozne, ze se bude vyvijet jen to jedno. Bylo to tesne pred Vanocemi a na dalsi kontrolu jsem mela jit az v lednu, takze jsem mela o cem premyslet. V prvni chvili jsem mela radost,ale pak jsem si predstavila tu zatez ohledne dvojcatek. Tim myslim ruzne aktivity v rannem veku, slozitejsi porod (chtela jsem se pokusit o porod doma s PA) a hlavne manzela, ktery jen kvuli me souhlasil s ditetem (to je slozita situace-nebudu nyni popisovat). Jeste je zvlastni, ze jsem porad nevedela, jestli to je holcicka nebo chlapecek, prislo mi, ze citim holcicku, ale trochu i chlapecka. Myslim si proste, ze zustala holcicka a ten, kdo odesel byl chlapecek. Asi dva dny po kontrole jsem vysvetlila chlapeckovi situaci a poprosila ho, jestli by nemohl prijit za par let, ze se na nej budem tesit a ze spolu budem v kontaktu. Na kontrole ted v lednu se situace potvrdila. Rikam si jestli to nebyla takova zkouska prijeti, manzel to moc nezvladl. Ma s timto problemy, ktere maji sve priciny v jeho detstvi. Ja sice vim, ze bych obe deti prijala, a rikala jsem si, ze to je vyzva to zvladnout, ale soucasne jsem rada, ze to dopadlo takto - proste si chci uzit na poprve jen to jedno dite, navic studuji a mam dalsi aktivity....Budu rada za Vase nazory nebo mozna vysvetleni ze sveho pohledu, pripadne nazory na muj postup a myslenky. Diky

Ahoj Justýnko.
po svých zkušenostech bych si já položila otázky:
Očekávám, že se manželův postoj vůči dětem změní?
Když "chtěl" dítě jen kvůli mě, bude se o něj starat, zajímat, věnovat se mu? Nebo mu to dá pěkně "sežrat"?
Proč jsem požádala chlapečka, aby odešel a ne holčičku? (jestli to tak bylo)
Jak přijmu, když to bude kluk?
A v neposlední řadě. CO PRO MĚ ZNAMENÁ DÍTĚ? Proč ho chci?
Připadá mi, že to sama nemáš ujasněno.

Vzhledem k tomu, že jsem matka dvojčat. A starala jsem se i o cizí dvojčata. Vím, že jsou tyto děti taková "jednotka". Hodně bych mluvila s tím dítětem, které zůstalo. Proč je tady, jak se dívá na to, že zůstalo samo. Co to pro něj znamená. Podobně bych se bavila i s tím, které odešlo. Určitě není náhoda, že šli do toho společně. Na druhou stranu se mohli domluvit na této variantě.
Zkusila bych se napojit i na dítě z léta a opět se ptát. Hlavně poslouchat co mi všechny ty děti říkají.

Přeji zklidnění a ochotu naslouchat dětem.
Hanka P.

Ahoj Justynko,

jsem rada, ze uz ti odpovedela Hanka P. Neni nad osobni zkusenost...

Co ja vnimam ted jako velmi dulezite je to, abys odlozila pocit viny. Je jasne, ze je to pro tebe citlive tema a uvedomujes si, ze jsi vlastne jedno detatko uprednostnila a druhe naopak. Tim, ze se ted motas v kruhu - udelala jsem dobre?...udelala jsem chybu...jsem spatna - ztracis mnoho energie.

To, o co se muzes oprit je fakt, ze jsi udelala/procitila to nejlepsi, ceho jsi byla v dane situaci schopna. Nema smysl se sebemrskat za to, ze jsi mela obavy z dvojcatek. Myslim, ze podobne pocity probehnou hlavou snad temer kazde tehulce a to nemusi cekat deti hned dve.

Rozumem muzes vedet, ze by bylo "dobre" prijmout s radosti dvojctne tehotenstvi, ale nekde hluboko uvnitr je strach, jak bys to zvladla. Ten ridi tvoje pocity a reakce z urovne podvedomi. Proto je moudre si tento strach priznat - a to jsi ty tady uz udelala a to je velky krok. Muzes si s timto strachem i povidat. Muzes se ho ptat, co ti umoznuje a proc ho mas ve svem zivote. Na jednu stranu te treba v necem brzdi, ale na druhou stranu pra pro tebe cenne poselstvi.

Co se tyka miminek, tak bych doporucovala, aby ses pekne rozloucila s tou dusickou, co uz odesla. Podekovala ji za prilezitost si toho hodne o sobe uvedomit. Muzes ji i vysvetlit svoje obavy, ktere jsi mela - bez zbytecneho ponizovani se ci sebelistosti... jen v kratkosti objasnit, co se v tobe delo, ale s vedomim toho, ze to vse melo svuj veliky smysl a bylo SPRAVNE.

Ono se obcas stane, ze jedna dusicka, ktera ma prijit na svet, potrebuje sveho fyzickeho pruvodce ve forme dvojcatka, ktery po splneni ukolu odchazi. Je to asi pro obe strany tezke, ale meli to tak domluvene a bez spojeni sil by se nemohla narodit ani jedna.

S miminkem, ktere zustalo, by bylo take fajn promlouvat v tom smyslu, ze je v bezpeci a ze je o nej postarano. Ze druhe miminko ho opustilo, dekujete mu za jeho pritomnost a pomoc, ale ze na nic neni samo, protoze ma vas. A ze druha dusicka ho urcite provazi a sleduje z duchovniho sveta. urcite te napadne neco lepsiho...cilem je mimi uklidnit a dodat jistotu, ze je vse v poradku a tak jak ma byt a ze to spolecne krasne zvladnete.

Drz se a kdyztak jeste napis...

t***

Ahoj holky,
tak koukám, že sice není nad vlastní zkušenost. Ale četla jsem úplně něco jiného než Terezka. Vzala jsem to přes vlastní filtr
:-/. Takže odpověď asi trochu mimo. Zkusím se polepšit ;-).
Hanka

Hanko, vsak ja taky filtruju...jen pres jinej vzor nez ty. Do nadosobniho nadhledu a pohledu z Pravdy mam jeste kus cesty ;-)

Díky za odpovědi, pokusím se Hance odpovědět na otázky. Nevím, jestli se manželův postoj změní. Řekla jsem oběma miminkům, že tohle je věc, kterou on si potřebuje vyřešit ve vztahu k vlastnímu životu a že tyto jeho negativní postoje se nevztahují k nim. Myslím si, že má hluboko v podvědomí uložen pocit jeho maminky, která asi neprožívala těhotentví a období v manželově ranném dětství šťastně. To si sice trochu domýšlím, ale rodiče se rozvedli v manželových cca 2 letech a otce pak viděl jen jednou. Mamince zbyl doživotní pocit zrady a nenávisti vůči mužům. Myslím, že se do manžela mohly otisknout pocity jako: takhle mladá a mám zpackaný život, dvě děti na krku a málo peněz, nevíra v lepší budoucnost, negativní pohled na svět, na okolí, pocit, že kvůli němu maminka strádá, hlavně on je kluk/muž a to je primárně špatně. Naše situace totiž neodpovídá tomu, čeho on se bojí. Má pocit, že s dítětem přijde finanční tíseň, ztráta svobody, vše už bude jen černé. Přitom se nám daří z mého pohledu dobře, náš vztah je jinak stabilní, hezký, máme oba dobrou práci, oba si dopňujeme vzdělání, máme společné koníčky, domek téměř po rekonstrukci, prostě relativně dobré vyhlídky do budoucna. Myslím, že jeho pohled je blud. To sem píšu proto, že si myslím, že je to zajímavé téma na tyto stránky - to jak nás ranné dětství ovlivní na celý život a taky jako vysvětlení pro Hanku, že tento manželův postoj pro mě není důvodem k tomu najít si partnera, který bude děti chtít. Vím, že jeho postoj je postoj zraněného dítěte a nechci ho za to odsoudit. Současně věřím i na karmická zatížení a možná, že tohle je i jeho úkol nějak to překonat. Možná mu v tom můžu i nějak pomoci a možná, že i naše dítě si vybralo proto takového otce....těžko říct.
Chlapečka jsem požádala, protože jsem cítila, že holčička je to miminko, které se vyvíjí normálně, bije srdíčko - zdálo se mi, že ona je ta, se kterou si můžu povídat, radit se s ní.... Druhé miminko se buď rozhodovalo nebo bylo už rozhodnuté odejít - délka těhotenství neodpovídala stáří plodu, nebyla srdeční akce. Kdyby se narodil chlapeček, vůbec by mi to nevadilo, někdy si říkám, že k dítěti nemám mluvit jako k holčičce, ale nějak mi to nedá.
Dítě jsem chtěla od doby, kdy jsem si uvědomila, že dítě chci s tímto mužem. To bylo ale před X lety, kdy nebyly podmínky, mezitím jsem si díky jedné nepříjemné nemoci uvědomila dost věcí (takové, díky nimž jsem na tomto webu) a beru dítě jako bytost, které můžu umožnit život zde na zemi, něco ji naučit a od ní se naučit. Mateřství chápu i jako dobrou zkušenost pro sebe...a taky jsem chtěla dítě z takových běžných důvodů: věk, změna životního rytmu, podobný věk synovců a neteří a dětí našich známých, nežít ten uhoněný život ráno v šest z domu - večer v šest domů, ale věnovat se svým zájmům, domácnosti, zahradě....
Je to hodně dlouhé, ale jak to napsat stručně?...
Přeji hezký víkend

Ahoj Justýnko,
určitě jsem Ti nechtěla radit, aby jsis hledala jiného partnera. A myslím, že jsem Ti to ani nepsala. Ale jak už jsem zmiňovala výše, bohužel jsem si tvůj dotaz přečetla přes svůj vlastní filtr a četla něco jiného než jsi psala. A odpověď byla trochu mimo.

Přesto děkuji, že jsi se podělila :-)
Hanka