Zraňující očekávání

Dostala jsem šanci podívat se na svoji vlastní minulost. Do doby, kdy se poprvé objevil můj vzdor. Byla jsem hodně malinká a zranitelná. Přišla jsem na tento svět s moudrostí, ale v ten okamžik jsem na ni zapomněla a prožila si situaci, která mě ovlivnila na celý zbytek života. Moje máma měla představu o tom jak bude její holčička vypadat. Krásná štíhlounká blondýnka. Jenže můj táta si myslel o blondýnkách své. Rozhodla jsem se „Nechci to, co chce máma!“. A tak začalo mé celoživotní: „Nechci to, co chcete vy, i kdyby to pro mě bylo dobré“, postoj odmítání a nepřijímání.

Vybrala jsem si rodiče, kteří vždy chtěli (a stále chtějí) opak toho, co chce ten druhý. Už jako miminko jsem to vnímala jako silný tlak na sebe. Jak mám vyhovět oběma? Měla jsem pocit, že mě jejich přání a touhy musejí roztrhat na kousky. Zvolila jsem přístup obalit se nezájmem: „Nechte mě být, já tu nejsem!“ a přitom jsem chtěla lásku a pozornost.

Proč to píšu sem? Protože mi běhal mráz po zádech.

Uvědomila jsem si, že dělám to samé. Představovala jsem si své další dítě jako holčičku, jak bude vypadat, jaké bude mít vlásky a oči. Co vše už bude vědět a znát.

Opět jsem se přesvědčila, že vědět nestačí. Kolikrát jsem jen slyšela, že nemáme mít očekávání? Vím a přesto dělám něco jiného, přesvědčena, že to určitě bude holka. A co když ne?

Pak se chci podělit ještě o jeden prožitek. Ano vybrala jsem si oba rodiče. Ale ten, na kterého jsem se těšila mnohem víc, byl můj otec. On byl ten důležitý.

Můj život probíhal jinak, nenáviděla jsem ho. A přesto se mu podvědomě chtěla podobat.

Celé dětství jsem slýchala: „Jsi stejná jako tvůj táta“. Bylo to zraňující a nejhorší, co mi mohli říct. Jenže, abych v naší rodině přežila, musela jsem se přiklonit na jednu stranu – k mámě. Od ní jsem se učila, jak jsou muži neschopní, jak jimi opovrhovat a také jak nenávidět svého otce. Toho, na kterého jsem se tak těšila a milovala z celého svého srdce.

Mateřství - ano. Ale hodně zapomínáme na otcovství. V naší společnosti se matce přisuzuje důležitá role. Hlavním argumentem je - protože nosila a porodila dítě. Kdyby mohli muži nosit a rodit děti, koho by si dítě vybralo?

Možná bychom si pak dětí mnohem víc vážili. Nepoužívali je na vydírání a mocenské hry mezi dospělými. A nebojovali mezi sebou o to, které pohlaví je lepší, zda muži či ženy.

Ať se rodí děti do rodin, kde je chtějí oba rodiče, do přijímající a láskyplné náruče obou dvou.

Hanka P.

27.1.2009