Zlobíš, vezme si tě čert!

Nedá mi to a musím se vrátit k nedávno proběhnutému Mikuláši. Kamarád byl požádán, jestli by tento rok nezaskočil za nemocného čerta. A tak se na jeden večer proměnil v postrach dětí, díval se jim do očí a poslouchal všechny ty sliby, co už nikdy neudělají a jak budou příští rok hodné. A mně při tom vyprávění napadlo, že ani já, ve svém věku, vlastně nevím, co to přesně znamená být „hodný“. Sám bych se nedokázal ohodnotit a neměl jistotu, že do pekla taky nepůjdu. Přesně si z dětství pamatuji,, jak jsem v tom plaval a nedokázal si konkrétně představit jak vypadá „hodný“. Jako u všeho jsem se snažil význam toho slova postupně odkrýt metodou pokus-omyl. Věděl jsem, že jako hodný dostávám sladkosti a rodiče mě mají rádi a naopak když zlobím, tak se na mě mračí, křičí na mě a místo dárků dostávám na zadek. Ale průzkum to nebyl jednoduchý. Za stejnou věc jsem jednou dostal na zadek a podruhé jí nikdo neřešil. Zjistil jsem, že „hodný“ nemá žádnou přesnou definici. Že je to jen naplňování představ rodičů, což nebývá jednoduché, protože jejich představy se měnily nejenom s mým věkem, ale ze dne na den, někdy i z hodiny na hodinu. A tak jsem doufal, že rychle zestárnu a bude klid. Vypozoroval jsem totiž, že starší kluci se už čerta nebojí, i když prokazatelně zlobí i víc než já. Naopak se začínají čerti bát jich (protože je kluci honili po sídlišti a házeli na ně petardy).

Zjistil jsem, že stárnutím se to samo nevyřeší. Že si většina z nás ten strach, že se stane „něco hrozného“, když nebudu naplňovat představy ostatních, nese životem dál. Ten strach má jen jinou podobu - strach ze šéfa, z prezentace na veřejnosti, dělat něco jinak než ostatní nebo říct, že se mi něco nelíbí apod. A náš strach v nás dál chřestí řetězy a plive síru a my se bojíme nějakého „pekla“, které nikdo neviděl a nikdo tam nikdy nebyl.

A tak jsem si řekl, že až budu mít děti, tak se pokusím ze svého slovníku vynechat slovo hodný a zlobivý a místo nich vždy svým dětem říct, že jsou určité hranice a jaký konkrétní důsledek pro ně znamená tyto hranice překročit. Je to myslím důležité, jestli mají být samostatné a nemají se bát jít vlastní cestou.

Učím se až teď, v dospělosti, dávat jasně najevo a bez studu své hranice a chtěl bych i vědět, kde mají hranice ostatní a co znamená je překročit.

Jééé, to by se mi v práci žilo lépe a asi nejenom tam :-)