Začátek života z pohledu duše

Život je z pohledu Vyššího principu dar a vše, co se v něm děje, má svůj hluboký smysl.    Nic se neděje náhodou. Život nás učí poznávat se a měnit se. Všechno, co vstupuje do našeho života, má s námi související příčinu a každá naše reakce má svůj následek. Z našich prožitků se tvoří zkušenosti, které přispívají k poznání a rozvoji duše.  Jsme si pro sebe navzájem učitelem i žákem. Učíme se žít lásku bez podmínek.

Početí a prenatální období

Lidský život začíná za hranicemi pozemského světa. To znamená ještě před početím, v časoprostoru, kde je odpoutání od pozemského dění, klid a mír. Duše se připravuje na nové životní zkušenosti, každá dle své vyspělosti. Některá se těší a už se nemůže dočkat, jiná má pocit, že jde do života „za trest“, a další je zvědavá anebo se diví.
Každá duše je jedinečná a nese si do života nějakou výjimečnou dovednost - schopnost prožívat, tvořit, řešit věci jinak než kdokoliv jiný.
Je propojena s naším světem nejpozději v okamžiku svého početí, to je spojení spermie s vajíčkem. V této chvíli se spouští inkarnační program duše, který obsahuje potřebné podmínky, jak pro tvorbu nového těla, tak i základní osudovou linii budoucího jedince. Základní podmínky vyplývají z předchozích zkušeností, respektive vyspělosti duše. Patří k nim i rodiče, takoví, jací jsou v okamžiku zplození. Je například už před početím určeno, zda bude mít dušička ženské nebo mužské tělo.
Dítě rodičům nepatří, ale bylo jim na základě vyššího záměru svěřeno. Rodiče jsou průvodci, ochránci a pomocníci.  A společně se jejich duše mohou leccos naučit. Rodičům pomůže, když si budou uvědomovat, že jejich dítě je vyspělá, vnímající duchovní bytost, se kterou mohou komunikovat jako s rovnocenným jedincem.

Podle individuální vyspělosti si dušička více či méně uvědomuje sama sebe hned při vstupu do inkarnace. Vnímá rodiče, k nimž přichází, i jejich vzájemný vztah. Může procítit jestli jde do lásky, zda je očekávána nebo naopak přichází tam, kde dítě nechtějí. Už tyto první prožitky mohou velmi silně ovlivnit – příznivě i nepříznivě – sebevědomí budoucího človíčka a jeho vztah k rodičům.
 
Pro nastávající rodiče je důležité vědět, že jejich dítě je oba v průběhu celého prenatálního období vnímá. To znamená, že zná myšlenky mámy i její pocity. Někdy se s nimi dokonce i ztotožňuje, přebírá je na sebe. Jak ty radostné, tak i neradostné. Vnímá také myšlenky a pocity otce, případně dalších zúčastněných - prarodičů, sourozenců, lékařů, apod. „Vidí“ nám prostě do hlavy.

Pro dítě je nanejvýš významné, aby s ním rodiče komunikovali, všímali si ho co nejčastěji, aby pro ně bylo důležité. Dojde-li i k nepříjemným okamžikům mezi nimi, vysvětlit mu, že to bylo jen nezvládnutí situace nebo nedorozumění, že jeho - dítěte se to netýká a vše je v pořádku.
K nejpříjemnějším prožitkům dítěte patří láskyplné dotýkání a hlazení mámina bříška od obou rodičů a ujišťování, že je v radosti očekáváno.
 
Dušička si uvědomuje, že se jí vyvíjí tělo, že jde do nového života. Ví, že musí na své narození počkat. Některá se na svět stejně jako při početí těší, jiná naopak vůbec. Ta, která se netěší, k tomu má svůj konkrétní důvod. Základem může být její strach ze života, vyplývající z předcházejících těžkých zkušeností. Uvědomuje si, že tady na Zemi je hodně bolesti, zloby a utrpení a zároveň touží po lásce a radosti. Bojí se, že i ona bude muset prožívat trápení, že nebude dostatečně dobrá taková jaká je, aby si zasloužila lásku. Její strach mohou podporovat odmítavé reakce rodičů i dalších zúčastněných, hádky, výčitky, agresivita, stejně jako nezralost a neschopnost rodičů o dítě se postarat. Jedná se o traumatické okamžiky včetně různých pocitů ohrožení, které mohou negativně ovlivnit celý další život jedince. Tyto prožitky zůstávají jako bolestné zápisy v lidském podvědomí a ovlivňují nadále chování člověka v běžných životních situacích. „Nutí“ ho, aby se choval jinak, než je mu vlastní, než je jeho vnitřní přirozenost. Aby se např. zavděčoval a snažil se dělat vše ke spokojenosti druhých, jen aby se nezlobili a měli ho rádi. A v podstatě vůbec neví, proč. Jedním z jiných projevů je snaha dělal vše dokonale – což může dovést až k perfekcionalismu – jen aby byl přijímám a oceněn. Jsou to neuvědomělé vnitřní vzorce chování a má je v sobě každý člověk. Jen jejich síla a schopnost ovládat ho a bránit mu ve změně je rozdílná.
 
K problematickým okamžikům prenatálního období může kromě početí patřit zjištění matky, že je těhotná a následně reakce otce, když se to dozvídá. Dále jsou to představy rodičů o očekávaném pohlaví dítěte. K velmi četným traumatizujícím prožitkům, často spojeným s pocitem ohrožení, odporu a hnusu, patří také soulož rodičů během těhotenství.Uvedené příklady jsou jen jedny z mnoha možných prožitků a každá duše vnímá jednotlivé okamžiky individuálně v souladu se svým učebním plánem.
Dá se říci, že stojí za to naslouchat moudrosti našich prababiček, které doporučovaly, aby si těhotná žena zpívala,  byla veselá a věnovala se jen příjemným věcem, četla knížky s radostným obsahem, těšila se z přírody, hudby, malování (nikoliv pokojů) a podobných klidných aktivit. Prostě v klidu a radosti zajišťovala dítěti optimální vývoj a přípravu na život. A připravila tak i sebe na roli, ve které už nikdy nebude její srdce tlouct jen samo za sebe.
 
Duše - dítě - přirozeně předpokládá, že bude milováno a dostane potřebnou péči, ochranu a podporu od svých rodičů, aby mohlo kvalitně a radostně prožívat a naplnit svůj život. Jejich předpokládaná pomoc je pro ně naprostou samozřejmostí a je velkým zklamáním, když tomu tak není.
Rodičům dítě svojí existencí a tím, jaké je, také přináší možnost naplnit jejich inkarnační plán.
Mějme na paměti, že základní potřebou každé dušičky je prociťování lásky, být milována a milovat.
Dítě potřebuje nejen vědět, ale i pociťovat, že je milováno.

Autorka: Ernestína