Za tohle nemůžu

V mém životě vystřídala etapu „Nemám čas“ (viz Postřehy) etapa „Za tohle nemůžu“.

Nikdo okolo mě za nic nemůže, nenese za nic odpovědnost a nic se ho netýká ........ a mě to štve. Proboha jak jsem si mohl tak blbé období v životě vytvořit? Fakt jsem to vytvořil já?

Zjistil jsem, jak běžně fungujeme. Protože máme strach, abychom nezklamali a neudělali chybu, bojíme se rozhodnutí. Zvlášť těch, co mají dlouhodobé následky. Proto to vždy zaonačíme tak, že za nás rozhodne život sám nebo někdo jiný.

Máme pak pocit, že se můžeme odvolávat na to, že jsme to chtěli jinak, že jsme byli bezmocní. Skvělá a častá finta je rozhodnout se proti tomu, jak by se nám to líbilo. To každý musí uznat, že to přece nemohlo být naše rozhodnutí.

Ale problémem je, že odpovědnosti se nezbavíme. Co žijeme nám nikdo nevezme a když hrajeme tuhle hru na bezmocnost, pak prožíváme bezmocnost. Bojujeme se světem, bojíme se, nadáváme na to co se nám děje.

Pak mě ale napadlo, co je to vlastně si řídit život sám. To budu moct cokoliv?

A přišlo mi, že je to jako řídit auto. Jedete krajinou po silnici. Můžete jet kam chcete, kdekoliv uhnout nebo se vrátit, ale i to má svá pravidla. Cesty vedou jen někde. Někam se s autem nedostanete nebo když tam není odbočka, tak musíte rovně. Taková svoboda v rámci pravidel, které cestou poznáváte. A jestli se budete cestou vztekat nebo si to užívat jako výlet je jen na vás.

Autor: Radek