Vztek

Je večer, Lukáš mi nese zkontrolovat domácí úkol. Z mého pohledu je naškrabaný. A chci po něm, aby ho přepsal na papír znova. Nechce ho přepisovat, prý vyzmizíkuje to, co napsal a napíše to tam. Nesouhlasím a trvám na svém. Přepsat zvlášť na papír. Odchází k sobě do pokoje. Cítí se ukřivděný, zlobí se a vzteká. V pokojíčku si píše úkoly Filip. Je slyšet jak radí Lukášovi: „ Vem si PET lahev.“

Usmívám se. To je skvělá hláška. Mám radost. Už dlouho se u nás nikdo nevztekal. Tahle reakce je úžasná! Přitom začátky nebyly zrovna jednoduché. Postupně ke mně přicházely informace, jak na to. A taky šance nové vědomosti vyzkoušet v praxi.

Když jsme si přivezli kluky z porodnice, měli pupeční kýlu. Místo pupíku měli boule vystupující dva centimetry nad bříško. Tak jsem se snažila, aby brečeli co nejméně. Hlavně, aby si nevyřvávali kýlu ještě víc. Postupně jsem objevila, že pomáhá otřít či opláchnout obličej studenou vodou, aby přestali plakat. Když byli starší (tak okolo dvou let a víc), byly chvíle, kdy se vztekali hodně. Když jsem to nezvládala - skončili pod sprchou celí. Problém nastával na procházce, kde studená voda nebyla. A kluci už měli vytvořený zvyk. Vztekám se – otřou mě studenou vodou – můžu se uklidnit. Museli se to naučit i bez vody. Jen pani učitelce ve školce tím přichystali překvapení. Brečeli a pak chtěli, aby s nimi šla do umývárny a otřela obličej vodou. Zvyk je zvyk.

Postupně jsem se dostávala k dalším informacím. Proč se děti vztekají a co nám tím chtějí říct. Jak se vztekem pracovat. Pomalu jsem začínala rozpoznávat, který vztek je můj a oni ho pouze dávají najevo. A který je jejich vlastní. Teď zůstávám většinou klidná, když projevují svůj nesouhlas. Naopak pokud je můj, snažím se s ním pracovat, aby to nemuseli jiní dělat za mě.

Vybavuje se mi situace:

Filip se vzteká, rozhazuje věci okolo sebe, snaží se ublížit Lukášovi. Je plně pohlcen vztekem.Běhá po celém bytě, brečí, křičí a je z toho zoufalej. Chytám ho, brání se, kope kolem sebe. Je to jako lapit chobotnici. Držím ho pevně, ale s láskou. Svalili jsme se na postel. Moc dobře si uvědomuji, že tento vztek je můj. To já ho v sobě už nějaký den potlačuji. Patří mně. Říkám: „To je můj vztek, vrať mi ho.“ „Tak si ho vem!“, křičí na mě. Beru. Začíná plakat, povoluji sevření, objímáme se navzájem. Cítím jak se mi do očí derou slzy, brečíme oba. „ Mám tě moc ráda“ Společně ležíme schoulení do jednoho klubíčka. Filip začíná z toho všeho usínat. „ Díky, že jsi mi ho vrátil, už nemusíš projevovat můj vztek.“ Spí klidně. Díky, že jsi mi to ukázal, už svůj vztek budu projevovat sama.

Učí se, a já s nimi, zvládat svůj vztek postupně. Je zakázáno fyzicky ubližovat lidem a zvířatům. Rozbíjet a ničit věci. Naopak je dovoleno dávat svůj vztek ze sebe ven. Smí se křičet, bouchat do polštáře, dupat, cokoliv, co pomůže. Pravidla jsou jasná a dodržují se. Projevuje se to tak, že sice povalí stolek na zem, ale tak aby se nerozbil. I v tom vzteku, zvládají být ohleduplní ke svému okolí.

A konečně účinný a oblíbený způsob jak ze sebe dostat vztek (či něco jiného). PET lahve. Může se s nimi bouchat, dělat rámus a přitom si neublížit. Opět jedna příhoda za všechny. Zlobící se Filip vráží do kuchyně, bere si PET flašku a mizí do svého pokoje. Za chvíli je zpátky vrací láhev a jde k sobě. Čekám, co se bude dít. Ještě se zlobí. Objevuje se znova v kuchyni, bere si lahve tentokrát dvě a mlátí s nimi o sebe navzájem. Po nějaké době se vrací. Dává lahve na místo. Sedá si ke stolu a můžeme jíst. Chová se, a my taky, jako kdyby se nic nestalo. O tom co ho rozzuřilo si můžeme promluvit později.

Stalo se hodně, zvládl svou zlobu sám bez pomoci. A způsobem, za který by se nemusel stydět ani dospělák.

Už je to nějaký pátek. A teď se zlobí Lukáš. „ Vem si PET lahev.“ DÍKY.

Autorka: Hanka P.

26.11.2008