Vzkaz z nemocnice z nitra bříšek

Tak se to nějak stalo, ocitla jsem se v nemocnici. Přidělují mi postel uprostřed. Je tvrdá, nepohodlná, bolí mě z ní záda…V posteli u okna leží mladá blondýnka… Je zamlklá, neřekne ani dobrý den. Říkám si – to je zvláštní, copak se asi stalo? Už v tuhle chvíli mě kdosi „navštěvuje.“ Mám pocit že paní je asi těhotná, ale nevím, jistá si nejsem.

Při vizitě přichází doktorka, něco vyslechnu, pak ještě několik telefonátů a paní pláče.

Snažím se relaxovat a naladit se na moje dušičky, dozvědět se, co mi mým pobytem tady snaží říct a - je to tu zase - tentokrát v mnohem větší míře. „Malý vetřelec“ ke mně mluví – křičí – „máma mě neposlouchá. Je sobecká, myslí jen na sebe. Pláče že chce domů, ale vůbec neví že se tohle všechno děje JEN proto, že se jí tím snažím naznačit že tu prostě jsem. Doma mě neposlouchala, pořád někde lítala, vůbec si se mnou nepovídá a já už NEVÍM co víc mám udělat aby mě vyslechla!“

Snažím se dušičku uklidnit, říct jí, že to bude dobré, že maminka pochopí, zklidní se. Vím ale, že dušička moc dobře ví, že ani já tomu příliš nevěřím…

Přichází sestřička, nese prášek na nervy. Blondýnka se uklidňuje, usíná – dušička také…

V poledne zaplňují postel naproti u okna. Milá paní, spokojená dušička… zjišťuje, že tu je na koho se napojit a už mě okupují dvě:-) Tahle je ale spokojená. Přenáší dobrou náladu i na blondýnčinu dušičku. Říká že maminka zvrací, že ví že jí to nedělá dobře, ale že si prostě musí ten pokojíček uklidit… Že tam zbylo hodně nepořádku a že by se jí v tom špatně rostlo. Maminka to bere dobře, přijímá to, jsou spokojené obě. Je to fajn, zlepšuje to všeobecně náladu.

Třetí maminka - ach jo, takhle rychle - to nám ten šestilůžák nebude za chvilku stačit… Paní je na tom „stejně jako já.“ Pátý týden krvácení, v děloze není nic vidět… Netrvá to dlouho a už se mnou mluví i její dušička. Říká že to maminka zbytečně vzdává. Že se schovala schválně, nechce aby na ní někdo koukal…Snažím se jí vysvětlit že by mamku neměla takhle trápit. Slibuje, že se na příštím vyšetření ukáže…

S touhle maminkou se dá i mluvit. Je celkem otevřená poslouchat a to je fajn. Říkám jí, že ještě není třeba úplně ztrácet naději. Jistě. Mnohem lepší je být příjemně překvapená než mít falešnou naději. Já tu ale dušičku stále cítím. Doufám že se nemýlím… uvidíme zítra

Poslední přijela dnes ráno. Tohle bylo smutné. Čekala jsem na ultrazvuk a vyslechla doktora jak profesionálně sděluje mamince že jejímu miminku nebouchá srdíčko. Je mi to líto, zvláště proto, že zjišťuji, že devět týdnů žije v neustálém strachu, kdy jí jeden týden řeknou že miminko bude, druhý že zas asi nebude a třetí že zas asi bude. Její víra byla silně otřesena. Nedokázala to unést a dá se to pochopit… Dušička byla moc smutná. Říkala že musí počkat až si maminka bude opravdu jistá, že to tak chce.

Byla tu s námi jen krátce, rozloučila se a odešla…

A proč to vlastně píšu? Proto že mi to pomohlo otevřít oči. Pomohlo mi to utvrdit se v tom, že i já, meditacemi a nalaďováním téměř „nepolíbená,“ dokážu slyšet co mi ti malí tvorečkové chtějí sdělit.

Ta moje potvůrka ke mně sice posílá zatím jen pocity a pohlazení, ale to má také svůj důvod, to já vím. Podařilo se mi ovšem – konečně – napojit se na toho mého dvouleťáčka doma a vysvětlit mu, proč teď nejsem s ním a že brzy přijdu.

Myslím, že to pochopil. Dneska když odcházeli, tak mi klidně zamával, dal pusu a odešel. To je u nás obrovský úspěch.

A poučení? Asi takové, že opravdu každá zkušenost, ať se v danou chvíli zdá sebekrutější má nějaký hlubší důvod. Je třeba jen otevřít oči a chtít vidět! Hrozně moc to pomáhá.

Děkuji dvěma úžasným duším, dvěma průvodkyním, že mi pomáhají pochopit – děkuji že jste přišly do mého života!

Rehana