Vidí co my nevidíme

Asi se každé mamince či tatínkovi stalo, že jejich novorozeňátko, či několikaměsíčňátko se jim upřeně a s pobavením kouká nad hlavu a ještě se u toho tajemně chichotá. Nebo si vyhlídlo prázdný roh v místnosti či hluchou stěnu a při každém průchodu kolem na ni vysílá úsměvy hodné filmové hvězdy a vehementně komunikuje s tím „nic,“ co vnímáme (vlastně nevnímáme) my.

Asi tříletý Adámek mně a mého manžela jednou poučoval: „Vy taky svítíte. Tady a tady,“ ukazujíc si kolem hlavy a ramen. To když jsme u jeho tety dělali atrakci z fluorescenčních delfínků, kteří se nasvítí pod lampičkou a pak vydrží pár desítek sekund zářit do tmy. Kamarád z dospělosti mi zase vyprávěl vzpomínky z dětství. Vždy si prý velmi rád pozoroval natažené ruce, protože kolem prstů viděl krásné duhové barvy a jak prsty různě hýbal, barvy se zajímavě prolínaly. Prý tak vydržel ležet a hrát si s energií mnoho času. A naše Sárinka si vyhlídla kout v koupelně, kde ji nějací jemnohmotní raráškové pravidelně předváděli nevídaná čísla, až se téměř za břicho popadala. A tak by se dalo pokračovat mnoha dalšími příklady.

Děti bývají totiž stále ještě otevřené vícero realitám – jemnohmotným i těm fyzickým. Běžně vidí auru a je to součást jejich základního vybavení. To až pod nánosem každodennosti, která omílá prožitky a požitky pouze z té hrubohmotné reality, na svoji schopnost zapomenou. Nepoužívají ji, nikdo ji s nimi neprocvičuje, nepěstuje, nezajímá se a tak je zastrčena do šuplíku nevyužitelného nářadí a postupně pod nánosem prachu zmizí.

Děti mají také přirozenou schopnost komunikovat s anděly, což pro ně může mít ohromný přínos. Andílci je mohou uklidnit, když rodiče nejsou v dosahu, mohou jim pomoci v sobě najít sebedůvěru a také s nimi dítě může bez ostychu sdílet svoje obavy a strachy. Dokonce jim děti mohou v některých případech odevzdat i svoje nemoci. Občas je jen potřeba jim tuto možnost připomenout a dát jim důvěru, že andílky umí vidět i slyšet. Pak už se rodiče budou jen divit, co se všechno od dětí mohou dozvědět. Například jedna vnímavá holčička se po takovém upozornění od maminky tak „rozkoukala“ po andělské sféře, že pak nemohla pochopit, že maminka toho svého nádherného a barevného anděla, který ji stojí za zády nevidí a nemluví s ním.

Na druhou stranu jsou děti vnímavé i na ty temnější obyvatele takzvaně neviditelných světů. Mohou vidět nízké astrální bytosti, energetické shluky negativních myšlenek a jsou schopné poznat i lidské či zvířecí nemoci. První dva uvedené vjemy je mohou zneklidňovat, protože intuitivně vnímají, že nepocházejí z té bezpečné a láskyplné strany světla. Mohou se nechat nachytat na jejich hru – vyprovokování strachu a následně tyto tmavé energie vlastně začnou živit svojí úzkostí. Čím více se dítě bojí, tím více obávaný bubák bobtná a roste. Proto přístup „Ale vždyť tady přece žádný bubák není,“ či „Ty si zase vymýšlíš! Žádný drak na tebe oknem nekouká“ je značně nešťastný. Dá dítěti, místo uklidnění a pomoci, najevo, že mu nevěříme a odkážeme ho tím k tomu, že se s námi o tyto prožitky přestane dělit. Zpochybňováním jeho strašidelných vizí dítě postupně přesvědčujeme, že dospělí tento svět nevnímají, neumí pomoci a že je na boj s temnými stíny samo.

Častokrát na zahnání zlobivého bubáka stačí, když na něj neohroženě houkneme, pošleme ho kam patří či použijeme osvědčenou, byť krátkou formu očisty. Například zapálení svíčky, vycinkání prostoru rituálními činelky či zvonečkem, vyzpívání, vyvonění bylinami atd. - ve většině těchto případů zabere vše, co uděláme sebevědomě a beze strachu, čímž dáme dítěti najevo, že se také nemá čeho bát. Tím se dítě přeladí na důvěru v rodiče, potažmo ve svět a bubák už nemá styčnou plochu, na kterou by navázal a přestane být dítětem vnímán. Pokud žádná z těchto technik nezabere a dítě si opakovaně stěžuje, stojí za to pročistit prostor a auru dítěte v meditaci, nebo se obrátit na člověka, který umí s těmito silami zacházet.

Také se může stávat, že dítě se systematicky nechce nechat pochovat od určitého člověka. Krom vzájemných sympatií či antipatií a podvědomých (či nevyslovených) negativních myšlenek dospěláka může být ve hře i výše zmiňovaná závažná nemoc. V tom případě je moudré dítě do kontaktu násilím nenutit a respektovat jeho volbu, s kým se pustí do fyzického kontaktu a tím i do prolnutí aur. Naopak v jiných případech se dítě k nemocnému člověku hrne samo, protože cítí, že mu může svoji čistotou a vnitřním světlem pomoci.

Zvláštní kapitolou jsou pak imaginární přátelé, které si děti v určitém věku samy vytvářejí. Ani ty není radno zpochybňovat, i když víme, že jsou čistě jen výplodem fantazie dítěte. Tito smyšlení přátelé, ať už v jakékoliv formě, pomáhají dítěti vypořádat se s některými stresovými situacemi, nebo zahánějí dětskou osamělost. Děti si mohou skrze ně odžívat svoje obavy a hledat u nich sílu a vlastnosti, které jim v danou chvíli třeba chybí, nebo jsou tyto bytosti jednoduše výsledkem dětské kreativity a hravosti. Až jejich role pomine, fiktivní bytosti samy dojdou v zapomnění.

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.