Toužím po zeleném trávníku

Takovém, kde vítr rozechvívá šťavnatá stébla trávy, občas se tu a tam zeleň promíchá s barvou sedmikrásek či pampelišek a hlavně po takovém, kam můžu bez obav pustit svoje dítě objevovat nádheru a diverzitu naší Matičky.

Realita se má tak, že trávník je pro mou dceru území takřka zakázané. Né, že bych ji nechtěla dopřát ochutnávání sedmikrásek, jako jsem to s oblibou dělala já. Ani né, že bych nebyla ochotná prát fialové tepláčky zamazané od hlíny a trávy. Ale problém tkví v něčem jiném, co si za „našich mladých let“ nepamatuji. Hovínka. Psí.

Tyto hnědé perličky na trávníkovém kanafasu jsou v českých městech i parcích tak hustě rozeseté, že pro dětskou nožičku, potažmo prdýlku, toužící se posadit na měkký polštář z trávy už nezbývá místo. „Budeme se držet na chodníku. Na trávník kakají pejskové,“ trapně opakuji při našich procházkách po pražském Jižním Městě a připadám si nepatřičně. Kam jinam by to mělo malé dítě táhnout, než do přírody, na trávu, ke stromům, keřům, hmyzu...a to se na betonu okecat prostě nedá.

Pamatuji si, že jsem si tohoto exkrementně-globalizačního jevu všímala už coby studentka na vysoké škole, když jsem pravidelně procházela Legerovou ulicí v Praze na přednášky. Jednou jsem na úzkých travnatých plochách podél silnice napočítala psích (tedy předpokládám, že byly od psů, ale důkazy nemám) hovínek různého stáří, konzistence a zřejmě i vůně zhruba 9 na metr čtvereční.

Vím, že je mnoho psích majitelů, kteří poctivě sbírají hnědé hromádky do pytlíků, ale coby maminka batolete mám stále pocit, že je jich žalostně málo. Když se vydáme na procházku do přilehlého lesoparku, frekvence zaminování se sice sníží, ale ani tak bych si bez řádného ohledání louky bezstarostně na zem nelehla, natož abych vzala stéblo trávy do úst a vycucávala sladkou šťávu, jako jsem byla zvyklá z dětství.

Co se to stalo? Kde si mají městské děti hrát? Vymezených pískovišť a hřišť s plotem je stále málo a komu by se chtělo být dennodenně ohraničen dřevěnými plaňkami? Pejsky mám ráda. Sárinka je velmi obdivuje a přinášejí jí mnoho radosti, ale to jejich vyprazdňování, to vyprazdňování, to mi dělá starosti.

Autorka: Tereza