Touha

Před šesti lety jsem opět naplno pocítila svou známou – touhu po dítěti.

Chci dítě a to hned. Manžel je proti. Máme už dvě a to stačí. Víc dětí nechce v žádném případě. Je neuvěřitelné k čemu všemu je žena (já), schopna se uchýlit, aby dosáhla svého. Vysazuji antikoncepci. Manžel kontroluje prášky a přichází na to. Měla jsem je vyhodit a nenechávat v platíčku. Svádím ho v den, kdy je podle mého největší šance k oplození. Prokoukne to a nic z toho není. Zlobím se, zas mi to nevyšlo. Vyžaduji sex dost nevybíravým způsobem. To už se na mě zlobí. Nevidím a neslyším nic okolo, chci dítě a je jedno jak. Propichuji kondomy špendlíkem. Tak to mi neprochází vůbec. Ještě se tvářím uraženě a naštvaně, kondom je přeci v pořádku, tak co má. Naše ložnice se stává bojištěm kdo z koho. Čím víc tlačím, tím je to horší. Náš sexuální život se omezuje tak na jedno setkání za dva měsíce. Jenže co mám dělat? Sžírá mě touha, brečím, kdykoliv vidím miminko. Okolo mě se pohybují snad jen samé těhotné! Venku není nikdo kromě dětí. Náš vztah se pomalu, ale jistě přibližuje ke svému konci. Začínají se nabalovat další problémy. Vzdálili jsme se sami sobě, tak moc. Odcházím a žádám o rozvod. Má touha jde se mnou. Stále je pro mě hnacím motorem. Teď žádný vztah mít nebudu, kdo by mě chtěl s dvěma dětmi. Ale co když někdy v budoucnu…

Nový vztah na sebe nenechává dlouho čekat. Do života se mi dostává muž, který se nedal odehnat. A už v něm zůstává. Má touha se začíná pomaloučku a nenápadně ozývat. Rozhovory na téma děti. Dítě, no dobře. Ale máme to zapotřebí? Vždyť každý máme už dvě. Čtyři děti přeci stačí. Ani si neumím představit, že bych teď měla dítě s někým, o kom si nejsem jistá, že tu bude i zítra. Náš vztah ještě není tak pevný a sehraný, abychom měli dítě. Přesto se možná o to pokouší. Antikoncepci už nesnesu. Chráníme se kondomem. Po milování nám ale chybí. Venku není, musí být tedy ještě uvnitř mě. Trocha hledání. Výhra, nalezen i s obsahem. Smějeme se tomu. Ale u mě se objevuje i náhlý strach, co kdybych otěhotněla. Překvapujeme mě to, vždyť dítě chci. Jenže teď vím, že chci dítě s někým, kdo bude mít rád mě. Bude dítě opravdu chtít z lásky a ne z nějakých jiných důvodů. V mém srdci se rozhořelo něco, co ještě neznám.

Ano, chci dítě, ale v láskyplném a přijímajícím vztahu. Je to pro mě novinka. Takovéto vztahy se v mém okolí dosud nevyskytovaly. Náš vztah se vyvíjí, prožíváme ho spolu a ne jen vedle sebe. Učím se spoustu nových věcí. A poznávám sama sebe. Příhoda s kondomem se po nějaké době opakuje. Tentokrát hledání trvá déle a není zas až tak úspěšné. Ležíme vedle sebe. Rozhodujeme, co dál. Zítra si dojdu na gynekologii pro pilulku „po“. Není mi po ní dobře. Mé tělo je vnímavější než dřív. A hodně ho to rozhodí. Antikoncepci nechci, kondomy nám selhávají. Volíme přerušované soulože s tím, že když mimčo přijde, tak přijde. Má touha se začíná opět tetelit. Vidí v tom příležitost a začíná se opět hlásit. Pomaloučku, abych si na ni zase zvykla a nechala jí prostor. Někdy se hlásí trochu víc a naše milování probíhá s rizikem, že bych mohla otěhotnět.

Dva roky zpátky odjíždím na nějaký duchovní seminář. Tady se poprvé setkávám v meditaci s úžasnou dušičkou. Patříme k sobě. Budu mít holčičku, jsem dojatá. Cítím vděčnost a jsem naplněná jejím světlem. „Kulíška“ se od té doby stává mým ústředním tématem v jakémkoliv rozhovoru. Pořád jen mluvím o miminku. Vím, přeci, že budu mít holčičku. Je skvělá a moc se na ni těším. S partnerem se rozhodujeme - pořídíme si ji. Má touha je u cíle, má mě a dokonce dělám, co chce ona. Přebírá vedení. Ubíhá jeden měsíc za druhým a žádné těhotenství se nekoná. Vždy jsem trochu smutná, že to opět nevyšlo. Někdy si jsem schopna těhotenství i vsugerovat. Mám všechny příznaky. Postupně si uvědomuji, těhulka nejsem, pouze to tak moc chci. První rok snažení probíhá celkem dobře. Jen ho prokládá smutek, někdy pláč, měření bazální teploty, vypočítávání plodných dnů. Mnohem víc si opět všímám těhotných. Je jich hodně. Pořád mám určitou naději. Kulíška je pořád se mnou. A přijít do jiného stavu do jednoho roku je stále ještě v normě a tedy v pořádku. Dvanáctý měsíc snažení. Teď to určitě vyjde. Menstruace. Jsem jak opařená. Deprese, už dlouho jsem ji neměla. Brečím, vůbec nechápu, co dělám špatně. Na Kulíšku se přeci těším, mluvím s ní a ví o mně. Vždyť přeci o dětech vím snad všechno. Mám k nim i jiný přístup než většina populace. Vidím v nich to, čím jsou a ne jen ty malé uzlíčky na hraní. Manžel děti taky miluje, je to skvělý táta. A já jí takového moc přeji. Myslím si, že v naší rodině by měla své místo a bylo by jí tu moc fajn. I když jsme tak trochu praštění. Jenže tu opět není. Bolí mě srdce, svět trochu ztmavl. Všechno mé vědění o příchodu dětí na svět a že přicházejí v tu pravou chvíli, je potlačeno. Můj svět se hroutí. A to si prý tvoříme svůj život sami. Co jsem to za tvůrce? Jsem zklamaná. Několik dní se necítím ve své kůži. Užírám se. Stává se mi, že z ničeho nic začnu brečet. Mám štěstí. Je tu můj muž, který mě drží, objímá a čeká bez ptaní, až se vybrečím. A třeba mu povím, co se děje. Má touha mě dohání i další měsíce. Scénář se opakuje. Ležím se svým mužem, štkám a mezi tím něco mumlám o Kulíšce. Smrkám mu do rukávu od trička. Jen mě objímá, hladí a tiše beze slov utěšuje. Čtvrtý měsíc už toho mám tak akorát. A dost, takhle to nejde. Rozhoduji se hlavou, potlačuji svou touhu i srdce. Uzavírám se jak pro Kulíšku, tak pro ostatní děti. Už žádné usmívání a dívání se do očí v autobuse. Žádné povídání v metru s dětmi v bříškách ostatních maminek. Když nemohu mít Kulíšku, kašlu i na ostatní. Děti prostě neexistují.

Je jedna hodina v noci. Stojím v koupelně před zrcadlem. V ruce se mi lesknou nůžky. Dívám se na sebe, beru pramen vlasů na vrcholu hlavy – střih. Do umyvadla pomalu padá pramen za pramenem. Umyvadlo se plní dlouhými vlasy, které mi sahaly pod lopatky. S každým dalším střihnutím cítím větší úlevu. Slyším jak nůžky zajíždí do vlasů a střihají. Je to skvělé! Konečně ze mě vše padá, cítím se volná a svobodná. Dívám se na sebe. Na hlavě trčí zbytky vlasů, vypadám jak vrabčák. Beru strojek na vlasy a své dílo dokonám. Koupelna je uklizená. Jsem vysprchovaná a opět stojím před zrcadlem. S účesem „ježeček“ jsem spokojená. Jen se na mě dívá někdo cizí. Vypadám a cítím se jinak. Jsem a nejsem to já. Další měsíc prožívám tak nějak neurčitě. Opět se hledám, pokolikáté už? Menstruace, no a co? Vypadám jako kluk a kluci přeci děti nerodí. Jen mi něco chybí. Ale co?

Vlasy mi o něco poporostly, tak půl centimetru. Jsou neskutečně dlouhé, to nesnesu. Na řadu přichází strojek. A na hlavě je opět krásný malilinkatý ježeček. Tak to má být.

Před nějakou dobou jsem slíbila, že se na jedné akci postarám o děti. Své sliby plním, ale to je naposledy, co se zabývám nějakými dětmi. Akce je fajn. Děti taky. Jen si stále držím odstup. Druhý den odjíždíme, loučíme se s ostatními. Na ruku se mi pověsí chlapeček, přitulí se a říká : „Teto, neodjížděj“. Cvak. Mám o čem přemýšlet. Konečně jsem to zase já a děti. Aby mi to došlo úplně, setkávám se s mojí známou, která čeká chlapečka. Mluvím s ním, i když se s jeho maminkou moc nemusím. Vybral si těžký úkol, ukázat, jaké to je, když se člověk přijímá a miluje takový, jaký je. Uvědomuji si, že necítím ani závist či lítost. Jen vnímám, jak mnou prostupuje soucit. Soucit s někým, kdo si dítě vysloveně vydupal. A i s dítětem, které na to přistoupilo.

Jsem velice ráda a poctěna, že si Kulíška zvolila mě. A je jen na ní, kdy si vybere, že přijde sem k nám. Vždy bude vítána. Možná to bude letos, či další rok a nebo v dalším životě. Můj život jde dál, začínám dělat plány do budoucnosti bez toho, abych myslela na to, zda budu těhotná nebo ne. A touha, ta je tu stále, přichází každý měsíc. Už se jí nebráním. Asi jí pozvu na čaj. Popovídáme si, co mi přinesla, umožnila. Poděkuji. A půjdeme každá svou cestou….

Autorka: Hanka P.

26.11. 2008