Tak co, už víte, co čekáte?

Jsem holka a jako většina holek potřebuji sdílet své radosti a starosti, někdy klábosit jen tak o ničem, občas si postěžovat, přiznat, že mi něco nevyjde a pochlubit se, když se něco povede. Nejsem zkrátka samotář. Potřebuji kolem sebe kamarádky. Těch opravdových, se kterými se cítím přirozeně a svá, nemám mnoho, ale o jedné konkrétní bych se chtěla zmínit. Znám ji už od dětství. Zná mě, zná všechny mé tváře, zná moji přirozenost. Nic před ní neschovám a společně nám funguje telepatie. Naslouchá mým starostem, hádáme se a zase usmiřujeme, pláčeme. Vím, že JÍ mohu říci vše a nebude mě soudit, věnuje mi jen mateřský pohled plný respektu… ano, vím, že to není běžné a neuvěřitelně si toho vážím, že jednou z mých nejbližších kamarádek je moje máma. Rozhodně tento status nezískala hned :o) a dalo to hodně práce, ale s odstupem času to obě doceňujeme. Máme spolu nádherný vztah. Proč a čeho si nejvíc cením… - o tom má zpověď není, nebojím se děkovat jí osobně. Má zpověď je o tom, že možná tady někde se ve mně rodilo přání mít holčičku, mít také takový vztah se svojí dcerou. Ten důvěrně známý, švitořivý, spiklenecký, upřímný, otevřený, čistý vztah, ke kterému patří i paráda, všechny ty šatičky, sponečky, gumičky, tanečky…

Když jsem čekala své první dítě, o tomto přání mít holčičku jsem ještě netušila. Míjely mě otázky, tak co, už víte, co čekáte? S naprostou čistotou, co se týká očekávaného pohlaví, jsem se těšila na miminko. Narodil se nám úžasný kluk, který mě celou naplnil radostí. Jenže když oznámíte okolí, že jste těhotná s druhým miminkem, začne to. Začne kolotoč spekulací, babských pověr a lidských přání. Stalo se tak tomu i u mě a já jsem se bavila nad tím, jak mi příbuzní a známí osahávají bříško a tipují. Ještě, že možnosti jsou jen dvě. S úsměvem jsem přecházela tyto předpovědi a oslovení „holky moje“ a otázky „necháte si to říct?“  Nevím, jestli je to přirozené, nebo jen módní mít páreček, ale sledovala jsem tlak na holčičku. Ani u druhého miminka jsme nechtěli vědět dopředu pohlaví. Přesto, že mé vědomí ví, že duše slyší, vnímá, cítí, vše už v bříšku ba dokonce ještě než se do bříška dostane, v mém podvědomí i vědomí se zhmotňovalo přání. Dál jsem se ale těšila na miminko a vytěsňovala úmyslně toto přání z mé hlavy ven a ubezpečovala miminko, že je chtěné a vítané v jakékoliv podobě.

Narodil se nám další krásný kluk, který otevřel další ohromnou nekonečnou studnu mé lásky, o které jsem ani netušila, že tam někde je. Zamilovala jsem se... Ale to mé přání po holčičce - zastihlo mě nepřipravenou. Až po pár dnech, při pohledu na culíkatou holčičku na hřišti, mi postupně začalo docházet, jak MOC jsem si přála, aby právě můj druhý kluk byla ta holčička s šatičkami a sponkami a já měla také ten důvěrně známý vztah matky a dcery, mé mámy a mě…

Miluji oba své kluky a nevyměnila bych je za nic na světě, ani za žádnou holčičku na světě. Jen se chci podělit o to, že i vědomou mámu bez očekávání může dostihnout její podvědomí a přání. Nešlo o zklamání, jen bylo těžké se poprat s tím pocitem. Pocitem tíhy na srdci. Ne však pro to, že nemám holčičku, ale pro to, že tyhle mé pocity a mé přání po holčičce se mnou musel prožívat můj syn. Uvědomila jsem si, jak moc je důležité ho z toho nevynechat a vysvětlit mu proč jeho máma tolik chtěla holčičku. Že na něm není nic špatně a hlavně to vůbec není jeho přičiněním. Jen jeho máma má moc hezký vztah s tou svojí mámou.

Své mámě jsem své pocity svěřila a dostalo se mi odpovědi: „A kde je psáno, že byste s tou tvojí dcerou měly takhle hezký vztah…“ a ten její pohled mě provázel k mé myšlence „A kde je psáno, že tak krásný vztah nemůžu mít právě já se svými syny…“
A tak mám jen jedno přání: Chtěla bych pro své syny být minimálně takovou mámou, jako je ta moje pro mě.

Radu

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.