Syndrom hodného dítěte

„Představ si, že sousedovic Anička je tak hodné dítě! Ona vůbec nepláče a takovou dobu si vydrží hrát sama a ležet v postýlce.“ Podobné věty v mnoha a mnoha variacích si vyslechne snad každá maminka a troufám si říct, že žádné velké nadšení ze sousedovic Aničky, či z Milánka od dcery paní pošťačky se většinou nekoná.

Už slovní spojení „hodné dítě“ je velmi zavádějící. To, co se zdá na první pohled jako kladný povahový rys, vyrovnanost a nenáročnost dítěte nemusí vždy pramenit ze šťastné psychiky. V mnoha případech je opak pravdou, i když to na první pohled není vůbec patrné.

Na ilustraci si půjčím příklad ze života. Jedna úžasná a citlivá maminka má pětiletého chlapečka, který je vždy jako vyměněný, když tráví čas se svým tatínkem. S ním je klidný, hraje si sám, nevyžaduje extra pozornost a ani žádné zábavné aktivity. Stačí mu, že může sdílet stejnou místnost se svým otcem. I přes tatínkovu minimální snahu mu zprostředkovat zážitky či prostor na hraní, ho chlapeček hodnotí jako mnohem zábavnějšího, než svoji maminku, se kterou podnikají výlety a která se mu snaží zajistit pestrý program s rodinou. Na maminku si také dovolí být drzý, odmlouvat a reklamovat cokoliv, co se mu nelíbí.

Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že to s ním tatínek lépe umí. Nebo, že si jsou blíž. Ale když se podíváme na počátek rodinných vztahů - neboli na moment, kdy maminka zjistila, že je těhotná, odhalíme další souvislosti. Oba rodiče byli v době jeho početí mladí a tatínek, včetně svojí rodiny, vnímal těhotenství jako zátěž. O miminko v té době nestál a nabízel své partnerce radikální řešení vzniklé situace. Ta odmítla a věděla, že si dítě chce nechat a dát mu šanci na život. Vztahy byly komplikované a z pohledu vyvíjejícího se miminka v břiše to byl souboj názorů doslova na život a na smrt.

Následkem toho si chlapeček vytvořil přesvědčení, že musí být ten nejhodnější syn, aby tatínkovi dokázal, že stojí za to, aby žil. Zakázal si před tatínkem projevovat svoje touhy a potřeby, aby znovu nebyl na obtíž a nezadal žádnou příčinu ke své likvidaci, či odmítnutí. Tyto příkazy a zákazy se už v prenatálním období nahrály hluboko do podvědomí jako reakce na život ohrožující situaci a pokud se tento chlapec nevydá na cestu sebepoznání, nikdy je neodhalí a nebude mít příležitost je změnit.

Jeho přecvaknutí z rozverného a normálně zlobivého dítěte do „hodného kluka“ je tedy motivováno podvědomým strachem o přežití, nikoliv vnitřní vyrovnaností a spokojeností. V tomto světle je jeho přirozené chování, včetně zlobení v přítomnosti maminky vlastně její odměnou. Ukazuje jí tím, že se nebojí, že ho zavrhne a že si je jistý její láskou. Je pro něj bezpečné si dovolit oponovat či si postěžovat.

Samozřejmě, že existují děti, které jsou hodné čistě proto, že mají dobrý emocionální základ, víru ve svoji hodnotu i ve své rodiče, jistotu jejich lásky a jsou spokojené. Na druhou stranu je také mnoho takzvaně hodných děti, které nikdy nepláčou a jsou poslušné, vydrží velmi dlouho bez dožadování se pozornosti a na péči jsou nenáročné z toho důvodu, že v sobě mají zakódován strach o sebe, svoji dostatečnost a hodnotu pramenící z raných stádií jejich života. Proto se snaží své rodiče co nejméně zatěžovat, aby si nemuseli znovu procházet emocionálním utrpením z odmítnutí.

Další extrémně hodné miminko, které dokázalo ležet v postýlce dlouhé minuty až hodiny, v tichosti pozorující svoje ručičky, si zase prošlo bolestí z nenaplněného očekávání. Oba rodiče si přáli holčičku a on jejich touhu nesplňoval. Uzamkl tedy svoje spontánní projevy a dělal vše, jen aby nebyl na obtíž – nic nežádal, po ničem netoužil, na nic neměl právo.

I když si dítě projde prvotním odmítnutím či dokonce úvahami o jeho redukci, vždy se s tím dá něco dělat. I tato situace slouží jako učební látka a daná dušička dostává do vínku dostatek síly a schopností, aby neláskyplný start do života zvládla, zpracovala a zužitkovala. Rodiče mohou také mnohé napravit, pokud si připustí, že jejich postoj k dítěti je zásadní, určující a jsou ochotni na sobě zapracovat.

Vhodnou metodou přepsání škodlivého programu v podvědomí dítěte je meditace, ve které si rodiče k sobě pozvou odmítnuté dítě a rozmlouvají s ním o tom, co se na počátku jeho života stalo, proč se tak zachovali, jak se cítili a nakonec vyjádří vděčnost, že jim dítě vstoupilo do života a ocení jeho hodnotu. Protože prenatální programy jsou velmi silně zakořeněné a urputné, je třeba meditaci pravidelně opakovat. V nápravě negativních mentálních přesvědčení, zákazů a příkazů může napomoci i zkušený kineziolog. Dále na pochopení a vhled do pocitů nevítaného dítěte je vhodný i systém rodinných konstelací.

Važme si tedy našich dětí, které umí občas zazlobit, vztekat se a ukázat svůj názor, protože to svědčí o jejich dostatečném sebevědomí a důvěře, že je budeme i přes nesouhlas s jejich chováním milovat.

Uvědomme si také, že každý má právo chybovat a že dušičky nešťastně přicházejících dětí vědí, do čeho jdou, a tato zkušenost je klíčová pro jejich vývoj.

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete na našem diskuzním fóru.