Strach nebo intuice?

K napsání tohoto článečku se chystám už dlouho, už nějakou dobu mi v hlavě zraje a já jej pořád odkládám a odkládám. Ale budu doufat, že už dozrál a že teď je ten vhodný čas.

Jako asi každý člověk, který se občas snaží podívat za horizont našeho materiálního světa, vnímám, že mám intuici, snažím se jí rozumět a důvěřovat. Před lety jsem se zúčastnila krásného a obohacujícího semináře Marcely a Karla Daňkových o intuici, o tom, jak ji vnímat, rozvíjet a chápat. Takže jsem se necítila jako úplný začátečník, prostě – žila jsem s pocitem, že své intuitivní vnímání mám pod kontrolou, že mu rozumím a umím ho používat. Jenže jak to tak v životě chodí, když si člověk o sobě moc myslí, dostane lekci. A právě o té mé lekci bych vám tu chtěla povykládat.

Seděla jsem u počítače a jako každý den projížděla noviny a novinky – až mě zarazil článek v černé kronice – bouračka poblíž Českých Budějovic, dva mrtví, u článku fotka… Krve by se v tom okamžiku ve mně nedořezal – stejná škodovka, jako má táta, stejná barva, stejné první tři znaky spzetky, věk mrtvého řidiče se lišil o dva roky – (copak novinářům se dá věřit?) – táta se ženou tudy často jezdí – vím, jak řídí, vždycky jsem se bála, že se vybourá… V okamžiku jsem měla hlavu plnou důkazů, které mi jen potvrzovaly, že ten mrtvý řidič byl můj táta a spolujezdkyně jeho žena. Nebyla jsem v tom okamžiku schopná žádné rozumné úvahy, nemohla jsem ani dýchat, nebyla jsem schopná zvednout telefon – ale byla jsem si absolutně jistá. Vždycky jsem přece měla vynikající intuici, jak často jsem uhodla, co si myslí někdo vedle mě – a v mé hlavě následovalo další kolo přesvědčujících důkazů. Ne že bych nezkoušela i protiargumenty – ale ty mi došly v okamžiku, když jsem viděla, že táta není on-line. Tak uběhlo asi patnáct minut – za poslední roky snad nejhorších, co si pamatuji. Vyplakala jsem kýble slz, zlikvidovala několik balíčků kapesníků… Až když jsem zklidnila ruce natolik, že jsem byla schopná psát, poslala jsem odkaz na článek sestře – a během dvou minut jsem mluvila s tátou přes skype.

Tato zkušenost by ale nebyla úplná, kdybych k ní neměla protipól. Jednoho prosincového večera jsem se nějak necítila úplně psychicky v pohodě, ani jsem nepřemýšlela moc, proč. Dlouho jsem si četla, až nakonec jsem po půlnoci zhasla, a snažila se usnout. V tu chvíli ve mně začalo narůstat napětí, které se ozývalo už několik hodin, a já mu nevěnovala pozornost. Jeho příčinu jsem nedokázala určit a přiznám se, že mě tehdy ani nenapadlo ji hledat. Hlava sice pracovala na plné obrátky, ale spíš na tom, aby to napětí a rostoucí úzkost vytlačila. Neschopnost usnout mě o to víc stresovala, po několika hodinách mi nervy doslova tekly – představa, jak budu ráno vypadat, jak nic neudělám, jak bude celý den stát za houby, jak… zase ta samá racionalizace, hledala jsem, co jsem snědla špatného, jestli jsem nevypila moc kafe nebo málo něčeho jiného… velká většina lidí v tomto stavu prostě sáhne po prášku na spaní – já po něm nesáhla jen proto, že jsem doma žádný neměla. Napětí rostlo až do čtyř hodin ráno, kdy zazvonil telefon, a já se dozvěděla, že před několika hodinami měl můj synovec nehodu, kterou nepřežil.

Toto jsou dva z mých snad nejsilnějších životních prožitků z posledních let – a přece se od sebe nesmírně liší. Společné mají jedno – byly oba nesmírně emočně náročné, tak, že jsem měla hodně co dělat, abych je zvládla a nějak ustála. Ale zásadní rozdíl je v tom, co je vyvolalo – a taky v tom, co pro můj život znamenaly.

V tom prvním případě jsem podlehla docela obyčejnému, ale nečekaně silnému strachu. Když jsem si pak znovu v hlavě promítala, co se to vlastně dělo, uvědomila jsem si, že se odehrál zhruba tento proces – jako bych si ho teď pouštěla zpomaleně:

Uviděla jsem obrázek v novinách, přečetla si článek – prostřednictvím mých smyslů mi přišla informace zvenčí, která vyvolala strach – protože brnkla na citlivou strunu. Moje citlivá struna spočívá v tom, že mám strach o svého tátu a mám strach z toho, jakým způsobem jezdí (půl roku před touto příhodou jsme spolu skončili v závěji). Tento strach mě v tu chvíli zcela ovládl, vypnul rozumné myšlení a rozjel kolotoč potvrzování sebe sama – během zlomku vteřiny dokázal narůst do naprosto obludných rozměrů.  V tu chvíli už jsem nebyla schopná posoudit, co je strach, co je intuice, co je pravda a co je moje fantazie – v emočně vypjatých chvílích hlava pracuje jinak, a když s tím člověk nemá zkušenosti, nerozumí sám sobě. K tomu se člověku valí slzy, třesou ruce, svírá žaludek, podlamují kolena… To vše zase jen přidává k tomu už tak dobře roztočenému kolotoči. Vteřinu před tím, než jsem uviděla obrázek v novinách, jsem byla naprosto v pohodě, nic mě neznepokojovalo, až když oko uvidělo, mozek vyhodnotil (sáhl do databáze připravených strachů) a emoce vybuchly.

Zatímco ten druhý zážitek začínal informací, která přicházela jinou cestou, než přes smysly. Přicházela přes intuitivní vnímání (i když pro tento způsob přijímání informací může existovat mnoho různých názvů), prostě zafungoval mi šestý smysl. Já ale té informaci vůbec neporozuměla. Teprve až po nějaké době a postupně se ve mně začal formovat stres a strach, a nakonec mě ta situace dokázala emočně rozložit v podstatě stejně intenzivně jako výše zmíněný článek v novinách. Stejně tak se mi třásly ruce, slz tekly proudy. Tak v čem je ten rozdíl? Intuitivní vjemy nezaútočí jako strach nebo podobná emoce, ale snaží se přijít jako informace. Teprve to, že jsem té informaci neporozuměla, a ona na mě přesto dorážela s větší a větší intenzitou, ve mně nakonec vyvolalo strach a stres.  Strach a stres jsou produkty naší mysli – a ve skutečnosti fungují tak, že jakmile se nás zmocní, to skutečné intuitivní vnímání se vypne. A nemusí to vždycky být ty velké strachy, při kterých nám ztuhne krev v žilách a povolí kolena, stačí i docela malý strašík, nějaká polozapomenutá, zasunutá obava, která jen vystrčí růžky, a už dokáže podsouvat myšlenky a nápady, které si člověk s intuicí velmi lehce splete.

Intuitivní informace prostě přichází beze strachu a bez emocí – nejlépe tehdy, když dokážeme být uvolnění, v meditativním naladění, v hladině alfa… I když informace o mém synovci se tehdy drala do mého vědomí cestou necestou, bez ohledu na to, že můj mozek drtil v hladině beta jednu myšlenku za druhou… Byla to ostatně mimořádně silná a potřebná informace, a kdybych tehdy byla schopna zklidnění a naladění, nejspíš bych jí velmi dobře porozuměla. Ale i to neporozumění bylo určitě součástí té lekce, kterou jsem potřebovala.

Nikomu bych takovéto lekce nepřála, ale život nám je dopřává všem, bez ohledu věku, vzdělání, pohlaví i víry, přesně podle toho, jak je potřebujeme a jak jim porozumíme. Některé lekce jsou nesdělitelné a ryze soukromé, a o některé se člověk může podělit. Doufám, že tato moje patří k těm druhým, i když i pro mě samotnou to spisování má velký význam. Rozlišit v životě strach a myšlenky, které nás přepadají pod jeho vlivem, a intuici, je učební látka ne na jeden, ale na mnoho a mnoho životů. Jistotu člověk může mít jedinou – nikdy to nebude nuda.

Jana Hajduchová