Rozhovor s Alue o mateřství - díl 1.

Alue. Jméno, které zní, jako by bylo z jiného světa. Když si ho představím v řeči symbolů, vnímám ho jako kuličku světla, která dopadla na hladinu moře a s jemným cinkáním se po ní kutálí a přeskakuje vlnky. Jeho nositelka je zjevení. To je slovo, které mi vytanulo na mysl, když jsem poprvé četla články od této osmnáctileté dívky. Alue na svém blogu předává své duchovní poznání tak samozřejmě a sebevědomě, že ani není divu, že jí počítadlo denně ukazuje ke dvěma tisícům návštěvníků.

Že je tato křehká blondýnka fundovaná hovořit i o mateřství, ač děti zatím sama nemá, zjistíte z následujících řádků sami.

Milá Alue, náš rozhovor začneme pěkně po pořádku, respektive od počátku. Jak vnímáš početí? Co se děje z hlediska duše, když se inkarnuje a propojuje se se svojí matkou?

Lidská duše před vtělením plánuje dráhu svého života a významné okamžiky. Potom volí místo a bytost, kde se zrodí. Prakticky zadává dva kódy pro výběr místa zrození – Země a pro bytost, do které se chce vtělit – Maminka.

Přitom duše nevchází do těla matky ihned po početí, ale až ve třetím měsíci, kdy dítě dostává podobu malého človíčka. Dokud třetí měsíc nepřijde, často poletuje ve formě zářivého světla okolo své nastávající maminky. Zdá se, jakoby si ,,svůj“ plod hlídala a skutečně tomu tak je.

Dokud si duše svoji maminku hlídá, vytváří energetické vazby s plodem a je schopná do určité míry i ovlivnit svoji matku. Může vstupovat do jejích snů, nebo dokáže pomocí intuice oznámit, že je tu a narodí se. Například moje duše mámě oznámila, že je tady, téměř okamžitě, asi dvě hodiny po styku. Máma mi to kdysi nadšeně vyprávěla. Asi jsem se už nemohla dočkat :)

Co může nastávající maminka dělat, krom zdravého životního stylu a vyrovnané mysli, aby její těhotenství probíhalo optimálně a aby její miminko bylo v bříšku spokojené?

Může se to zdát jako šílené, ale já si svůj prenatální život pamatuji. Vím, jaké je to v břiše, jak dítě vnímá noc i den, jak poslouchá zvuky, co má v hlavě za myšlenky a jaké bývají jeho sny. Proto můžu z vlastní nezapomenutelné zkušenosti říci, že psychický stav matky je moc důležitý. Kdykoliv jsem jako nenarozené dítě vnímala hádku, cítila jsem vnitřní bolest a trpěla společně se svojí mámou. O to horší je, že dítě neví, co se děje. Nezná hádky a nerozumí slovům, která slyší. To přispívá ke stresu.

Nejlépe jsem se cítila, když moje máma byla v klidu a bylo ticho. Zvuky bušícího srdce jsou velmi příjemné, když je nic neruší. Taky jsem vnímala, když na mě s láskou mluvila. Nerozuměla jsem slovům. Jako plod si neuvědomujete, že jste dítě v břiše. Vše vnímáte tak jak to přichází. Já vnímala její komunikaci jako příliv krásné energie, jako úžasný pocit.

Nastávajícím maminkám bych chtěla vzkázat, aby se zásadně vyhýbaly jakémukoliv stresu a aby se svým dítětem komunikovaly, aby na něj mluvily. Dítě cítí, když na něj s láskou myslíte a reaguje.

Samotné místo, kde se dítě nachází je velmi příjemné, teplé a dítěti moc vyhovuje. Snažte se tento klid nenarušovat.

Jen mě trápí, že dnešní mámy chodí často na ultrazvuky. Ultrazvuk je pro dítě velmi nepříjemný a také nezdravý, může poškodit jeho vývoj. Bohužel dnes jsou maminky přesvědčené, že musí vědět, že je jejich dítě v břiše v pořádku a zdravé, proto je těžké někomu radit, aby na ultrazvuk nechodil.

Pamatuješ si také na svůj porod?

Pamatuji, ale je hodně zamlžený. Vím, že se okolo mě začalo dít něco, co mi nebylo příjemné a nechtěla jsem to. Máma mi taky vyprávěla, že jsem při porodu vůbec nechtěla ven, že jsem nespolupracovala. Přesto prý byl právě můj nepříjemnější z těch, co máma zažila, a bylo ze mě hodné miminko.

Nedivím se, že se mi nikam nechtělo. Zkrátka jsem netušila, že se nacházím v břiše nějakého člověka a při porodu jsem nevěděla, co se děje. Nechápala jsem to. Možná to je divné, že dítě neví, že je v děloze, ale já to opravdu vůbec netušila. Ani mě nenapadlo uvažovat, kde jsem, co tam dělám a jaké to bude za pár let, jestli budu ve stejném prostředí. Dítě takto v břiše vůbec nepřemýšlí.

Zmiňovala jsi nepříjemné pocity miminka při ultrazvukovém vyšetření. Jak miminko takové narušení intimity svého pokojíčku vnímá?

To je otázka, na kterou je těžká odpověď. Tak jako někteří lidé vnímají WiFi jako brnění v hlavě, je jim zle a jiní lidé naopak nereagují, i u dítěte může být vnímání různé. Může cítit ultrazvukové vlny i fyzicky, ale příjemné to pro něj rozhodně není. Je to něco cizího, umělého a nepřirozeného. Mě taky nedělá dobře WiFi, stání pod vysokým napětím, nebo příliš silná dunivá hudba. Dítě je na tom podobně.

V mém okolí, bohužel, roste počet žen, které lékaři v těhotenství vyděsili nepříznivými výsledky testů a necitlivě poukazují na pravděpodobnost tělesné či fyzické vady dítěte. Na základě toho je gynekologové tlačí do riskantních zákroků, jako je třeba odběr plodové vody. I velmi silné a ve víře ukotvené ženy zapochybují a prožívají doslova muka. Máš nějaký návod, jak by se mohly nastávající maminky zklidňovat a uvnitřňovat, aby si udržely důvěru, že je jejich miminko v pořádku?

Nemám. Pokud matka nikoho jiného, kdo by jí mohl poradit, kromě doktora nemá, vůbec se takovému chování nedivím. Bohužel, doktoři jsou pro mě vrazi v bílém, a pokud jiné maminky hodně trpí, já bych byla nepříčetná. Kolik zla doktoři v mém životě napáchali, se nedá spočítat, takže představa, že mi sahají kamsi a dělají kdovíco s mým dítětem, je pro mě nejhorší noční můra. Přitom jsem toho názoru, že podobné strašení je zbytečné a nezdravé. Doktoři tak často střílejí od boku různé teorie, jen aby měli koho léčit, že se mi z toho dělá špatně. Osobně bych se kontaktu s doktory vyhýbala, co to jen jde. Nemám k nim vůbec důvěru a asi bych se snažila porodit kdekoliv jinde, jen ne v nemocnici. Ideálně doma, protože přesně to co zmiňuješ je příšerné i pro mě, jen jako představa. Mám takový dojem (z toho co mi různě ženy o porodech vyprávěly), že tento problém má obrovské díry a je tu hodně co zlepšovat.

V jednom tvém článku jsi popisovala, že jsi viděla těhotnou maminku v černém oblečení a že miminko nepůsobilo vesele. Můžeš toto téma rozvést obecněji? Dá se třeba i přes oblečení ovlivňovat pohodu dítěte v bříšku?

Spíše bych řekla, že maminka měla psychické problémy a její dítě to cítilo. Barva oblečení nerozhoduje o spokojenosti dítěte, ale černá barva energii bere a navíc zmíněná maminka byla ověšená řetízky a prstýnky, takže toky její energie byly hodně blokované a to se dítěti samozřejmě nelíbilo.

Jestli chcete dítě podpořit z energetického hlediska, nenoste nic černého. Také nenoste prstýnky, řetízky a cokoliv, co objímá nějakou část vašeho těla. Blokujete se a vaše dítě je z toho nervózní.

Ty sama vidíš různé jemnohmotné bytosti a se svým andělem prožíváš mnoho dobrodružství a legrace. Máš nějakou metodu, jak mohou rodiče pomoci svým dětem udržet si kontakt na andělské bytosti až do dospělosti?

Každé dítě je přirozeně odmalička jasnozřivé. Schopnosti ztrácí až později, kdy se ztotožňuje s již zaběhnutým systémem, který tady vládne. Miminka normálně vidí duchy i různé bytosti.

Pamatuji si jeden podzimní den, kdy jsem jako dítě byla v kočárku. Máma mě vezla po jakési cestě a já viděla nebe, které stínily stromy. Byla to taková krásná alej. Pamatuji si, že stromy zeleně svítily a mluvily na mě. Byly to vesměs mužské hlasy, velmi něžné a milé. Cítila jsem, že mě zdraví, že mě rádi vidí a vítají na tomto světě, ale jejich slovům jsem vědomě nerozuměla, neuměla jsem mluvit. Nikdy na to nezapomenu, často na to vzpomínám, když rozmlouvám se stromy.

Rodiče by rozhodně svým dětem neměli bránit, když zjistí, že vidí nějaké bytosti. Když jsem já přišla za svojí mámou, že vidím anděly a že s nimi mluvím, reagovala strachem, přestože ona sama jako dítě měla úžasné schopnosti, i jako dospělá měla opakovaně neuvěřitelné vize. Svým strachem ale tyto schopnosti zablokovala a to je strašná chyba. Já se naštěstí zablokovat nenechala. Prostě jsem si své zážitky nechala pro sebe.

Je to ale škoda. Kdyby moje máma zůstala otevřená, mohla mě odmalička podporovat a učit.

Rodiče by také svým dětem měli předat víru v hodné anděly. Není nutné, aby rodiče sami anděly viděli. Stačí, když dětem řeknou, že každý má hodnou bytost, která ho miluje a chrání, že ji mohou o cokoliv poprosit. Že se této bytosti můžou s čímkoliv svěřit. Sama dobře vím, jak moc tato víra pomohla v životě mě. Kdybych ji neměla, nemyslím si, že bych zvládla všechny překážky, které mě potkaly. Pouhá víra, že za sebou máte někoho, kdo vás má rád, je obrovská pomoc pro každého. Děti by to měly vědět odmalička.

Pokračování  rozhovoru naleznete ZDE

Rozhovor s Alue, autorkou blogu vedla Tereza.

Diskutovat o tomto rozhovoru můžete v našem diskuzním fóru.