Rozhodnutí

Pátek:

Dlouhá léta jsem si o sobě myslela, že nejsem pro své děti dost dobrá matka. A když jsem si náhodou začínala myslet, že přece jenom jsem dobrá, přitočila se ke mně babička a zašeptala mi do ucha, aby to děti neslyšeli: „Ty si myslíš, že jsi dobrá máma, ale nejsi!“ Trvalo zas nějakou dobu, než jsem si začala být opravdu jistá: JSEM DOBRÁ MÁMA. Myslím si to i dnes. Dělám pro své děti to, co považuji za správné. Vidím i na nich, že je to tak správně. Jenže teď stojím před situací - mám se rozhodnout. Je to pro mě hodně těžké. Přesto to udělám. Dovolím svým dětem, co chtějí oni. Pustím je!

Chtějí jít ke svému otci. Tam se nenudí, mohou trávit kolik jen chtějí času na počítači. Hrát bojové hry a dívat se na cokoliv, co dávají v televizi. Chodit spát mnohem později. Jíst k svačině sušenky a dělat si co chtějí.

Možná je ztratím, možná se vrátí. Do světa, který teď odmítají.

Tam, kde se na počítač může jen po půl hodinách a nejsou dovolené brutální hry. Televize se zapíná jen, když je na co se dívat. V posteli se musí být do určité hodiny. Než se jde spát, je potřeba mít připravené věci do školy. Věci na svačinu mají být v kuchyni, přineseš-li je až ráno, myješ si je sám. Zuby se čistí dvakrát denně. Špinavé oblečení patří do koše v koupelně. Veškeré nádobí se vrací zpátky do kuchyně. Ve čtvrtek musí být pokojíček uklizený. O zvířátka je nutno se starat, krmit, čistit, dávat vodu a chovat je. Sladkosti se jedí až po hlavním jídle. Každý je zodpovědný za své zdraví.

Na druhou stranu je tu hodně volnosti a svobody, kterou ještě nevidí a neocení. Protože se za ni platí zodpovědností. Žijí v rodině, kde jsou přijímáni, mají tu svůj hlas a mohou rozhodovat. Je jim projevována láska jejich jazykem. A jsou jim ukazovány i jiné hodnoty než materiální.

Mé děti jsou na svůj věk hodně vyspělé a samostatné. Jsou to úžasné bytůstky. Zvládají spoustu věcí. Částečně je to i díky pravidlům, omezením a stanovování hranic.

Věřím a doufám, že všechno co vědí a stačili zažít, je přivede zpět. Jen jim teď musím dovolit vyzkoušet i něco jiného.

Víkend:

Vím, že jsem se rozhodla správně, cítím to tak. Přesto mi není zrovna nejlíp. Mám zkušenost z meditací „pouštět se připoutanosti , dávat svobodu“, ani tam se to neobešlo bez slz.

Postupně jsem si za ty roky prošla několika přístupy k vlastním dětem. Nejdřív to byly moje děti. Pak jsem uznala, že jsou i manžela, tedy společné. Potom bylo zjištění, že jsou půjčené. Nakonec následovalo patří jen sami sobě.

Teorie je skvělá věc, praxe trošku jiná. A skutečnost mě dostává víc, než jsem předpokládala.

Uvědomuji si, že nemůžu přikazovat, jak to chci já. Opravdu jsou to svobodné bytosti. Žádné přemlouvání, bojování či jiná manipulace.

Jediné, co můžu, ujistit je o své lásce k nim. Vždy jsou u nás vítáni a moc rádi je vidíme.

Sama se teď pohybuji mezi vědomím rozhodla jsem se dobře a pocity propadů někam do hlubin. Co mi pomáhá, je pláč.

Pondělí:

Začínám se smiřovat s tím, že budu své děti vídat mnohem méně než dřív. Chybí mi mé bytí v přítomnosti, myšlenkami bloudím někde jinde. V hlavě mám jako kdyby mě praštili palicí, krk celý stažený a v očích slzy. Když můžu, lezu do meditace. Nakonec přijímám situaci takovou, jaká je. Kluky vnímám zas trochu jinak. Ještě cítím smutek, ale už je mi trochu líp.

Večer mě čeká překvapení. Oznamují mi, že nic měnit nechtějí a vše zůstane tak jak je.

Má reakce mě trochu udivuje, jen přijímám, že to tak je.

Úterý:

V naší domácnosti se objevili noví lidé. Alespoň mě se to tak zdá. Dva partneři. Za těch pár dnů jsme všichni zmoudřeli, dospěli. Vyjasnili si hodně věcí. Večer se mnou rozmlouvají o pocitech, o tom, co chtějí či nechtějí. Říkáme si, jak vše vidí oni a jak já. A nakonec chtějí hrát společenskou hru „Třináctá komnata“. Dokonce se přidává i 16letý syn mého muže. Už dávno jsem si všimla, že fyzický věk nemá nic společného s tím, jak se cítíme uvnitř.

Středa:

Možná to pro někoho bude zvláštní. Já děti nemám. Pouze je tu někdo, kdo přišel skrze moje tělo na tento svět. Spojuje nás láska a ochota být spolu. Jsme partneři, už není potřeba vychovávat. Můžu se jen podělit o své zkušenosti, pocity, názory.

Zvykám si na nový stav a v hlavě mi zní pořád dokola: „Není matek ani dětí“. Občas sklouznu do staré role. Navenek se chovám a říkám věty jako dřív. Uvnitř sebe však cítím něco jiného.

Hanka P.

12.12. 2008