Pustit? Důvěřovat?

Tak jsem přišla domů, brečím a nevím co se sebou. Moje dcera zůstala v nemocnici, je tam smutná, bez maminky a já jsem se nechala vyhnat, jsem doma a nemůžu ji ani pochovat. Tak toto je další, opravdu výživná stránka mateřství. Dokážeme být se svými dětmi v nejtěžších chvílích, dokážeme nespat, dokážeme udělat cokoli, dokážeme skály lámat a hory přenášet. Ale nechat vlastní dítě v nemocnici a s důvěrou v něj a v ošetřující personál, že to zvládnou, odejít domů, to je opravdu mimořádně těžké. To je na mě fakt silné kafe.

Od pondělka moje devítiletá dcera nejedla, spala, komunikovala minimálně. Včera jsme skončily v nemocnici, odpoledne šla na chirurgii na operaci apendixu. Ano, byly tady signály – když jsem při vstupu na oddělaní potkala spolužačku z gymplu, když na pokoj k Zuzance přivedli roztomilou čtyřletou holčičku, která připomíná naši mladší dceru, a holky si hned „padly do oka“. Ale to přece může být náhoda, že ano. Cestou v sanitce na chirurgické oddělení jsem Zuzance povídala o tom, že jsem to domluvila se všema andílkama, aby na ni dávali pozor a byli s ní. Vypadala, že je ráda. Asi minutu na to, při vstupu na chirurgii jsem si přečetla na skleněných dveřích: přednosta MUDr. Ivan Anděl. Už jsem to dostala i písemně, že je vše tak, jak má být. Proč mi tato ujištění pořád nestačí? Proč nevěřím tomu, že zrovna toto je teď pro nás to nejlepší? Proč se trápím úvahami o tom, zda tento způsob léčby je pro moji dceru ten správný (anestesie, antibiotika, kortikoidy..), zda by nebylo lepší zvolit zavčasu jiný správný alternativní způsob? Proč mě trápí výčitky, že kdybych jako matka měla více trpělivosti, nekřičela tenkrát na Zuzanku a neuhodila ji v afektu, byla by zdravá a spokojená a neměla by důvod onemocnět? Proč mám problém uvěřit tomu, že by se sestřičky v nemocnici mohly dobře postarat o moji holčičku, i když já tam nejsem a nedohlížím na všechno? Proč jsem tak vyděšená z toho, že moje dcera má týden spát někde jinde než já?

Ano, víra a důvěra v sebe, v ostatní, v boha, v tento svět – to jsou věci, o kterých jsem už mnohokrát slyšela. Ale jak na to v praxi, když je to tak těžké?!

Dnes skoro celý den u Zuzanky byl někdo na návštěvě. Sestřička říkala, že malá potřebuje spát, a když tam jsme tak nespí. Navíc ta čtyřletá holčička brečí, že Zuzanka má maminku a ona nemá. Chci zůstávat se sestřičkami v dobrých vztazích, vycházejí nám maximálně vstříc, tak jsem odešla domů..

Přeji Vám hezký den a zdravé děti.

Marcela

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.