Prodám, nebo neprodám...své tělo?

Na svých cestách po severní Africe a jihovýchodní Asii jsem natrefila na dva základní druhy obchodníků. Ten první je prodejce, který se snaží zaujmout zákazníkovu pozornost. Mává, usmívá se, huláká, lichotí, nabízí čaj či jiné osvěžení a je od prvního momentu jasné, že se rozhodl vás prostě ulovit a prodat svoje zboží.

Ten druhý obchodník si vás zdánlivě nevšímá. Dělá si svoji práci, občas si čte, občas oprašuje vitríny a vyčkává, až se ulovíte sami. Svým nekomerčním přístupem dáva najevo, že jeho zboží nepotřebuje okatou reklamu, ani jiné obchodnické triky. On prostě ví, že jeho výrobky mají svoji cenu a pokud zákazník chce, udělá dobře když nakoupí a pokud ne, jeho chyba...

Moje reakce na první přístup byla opatrnost, odstup a podezíravost. Cítila jsem, že je na mě vyvíjen tlak a to se mi vůbec nelíbilo. Na just jsem nic nekoupila, protože jsem nechtěla obchodníka podporovat v tom, že mu tento přístup vyjde. Já si přece koupím co chci a kde chci a nemusím u toho poslouchat, že mám ty nejkrásnější modré oči, jaký tento falešný lichotník v životě viděl. Ani připodobnění ke Kleopatře mě neobměkčilo. Ba naopak. Odpor k průhledné hře, která ovšem patří ke koloritu těchto zemí, se stupňoval.

U druhého tipu obchodníků už jsem nakupovala svolněji. Líbilo se mi, že mi dávají volnost při prohlížení a nejsem vystavena naštvanému pohledu při opouštění obchodu s prázdnou. Imponovalo mi, jak klidně a nezaujatě pozorovali moje lačné obdivování blyštivých šperků a exotického oblečení. Když došlo k očnímu kontaktu, usmáli jsme se na sebe a já cítila, že tomuto člověku své peníze přenechám ráda. I kdybych měla koupit jen nějakou nepotřebnou drobnost. Prostě jen proto, že se mi líbil jeho přístup.

A teď se dostáváme k paralele s mateřstvím. Je mnoho žen, které marně touží po miminku a ono si dává pěkně na čas. A hodiny tikají a hormony se v přirozených cyklech bouří. Je střídavě zataženo a maminka v pozici obchodníka spílá nenakupujícímu zákazníkovi v podobě dětské dušičky: „Proč si mě nekoupíš? Proč jen obcházíš a prohlížíš si co ti nabízím a neuděláš ten zásadní krok k realizaci našeho „obchodu?“ Mé zboží je vzácné. Vlastně nejvzácnější co mohu vůbec nabídnout. Můžeš mít k dispozici celé mé tělo. Všechnu jeho sílu a moudrost a pak moji lásku, péči, můj život...a ty nic.“

A miminko trpělivě čeká, až přijde ten pravý čas a až se z lichotícího, dupajícího a nedočkavého obchodníka stane ten druhý, trpělivý. Transformace bývá někdy těžká. Mamince toužící po miminku se nesnadno prožívá, že proto, aby mohlo její miminko přijít, nemusí dělat psí kusy. Vlastně by nemusela dělat skoro nic. Jen připravit své zboží, být si vědoma jeho ceny a pak po očku pozorovat, kdy se objeví ten správný nákupčí, který docení jedinečnost její nabídky.

Toužící maminky, když už jste vyslaly do vesmíru svoje přání a stále se nic neděje, zkuste se stáhnout do ústraní a jen pozorovat. Bez nátlaku a očekávání. Uvidíte, že jednoho nečekaného dne se vaše tělo probudí nebývalou silou a v bříšku vám začne klíčit poklad nad poklady.

Děti nepřicházejí proto, aby plnily přání rodičů, ale rodiče jsou zde proto, aby nezištně nabídli své služby a splatili životu dluh. Dluh za to, že měli sami příležitost na tuto krásnou planetu přijít, díky svým rodičum....a spirála se točí dál.

Autorka: Tereza