Proč si vybíráme cesty složité? Zkusme to, jako muži!

Před Vánoci jsem psala dopis svému synku Adámkovi. Po dopsání jsem začala mít stále větší pocit, že jsem v sobě otevřela něco, co tam bylo dlouho uloženo... Musím změnit pohled na muže i vztahy, abych se posunula dál. Jinak budu pořád dělat stejné chyby, ze kterých se nikdy nepoučím...

Letos na Nový Rok jsem poprvé za celý svůj život skutečně bilancovala. Ohlédla jsem se za manželstvím i mateřstvím. Nad manželstvím jsem musela vnitřně plakat (na povrchu mi to ještě nejde), nad mateřstvím jsem se usmívala. Budu tady opakovat starou, známou pravdu, že mateřství mě naplnilo a dalo poslední část skládačky. Jsem v jiné dimenzi, která mi dovoluje se dívat na manželský život „z nadhledu“. Ovšem, jak dlouho mi to vydrží???

Jistě to většina z vás zná. Pořád jsme s něčím nespokojené, stále nám něco na tom našem protějšku vadí. Chceme, aby nás poslouchal, resp.naslouchal; chceme, aby nám rozuměl, resp.porozuměl; chceme, aby nás měl rád, resp.to neustále dokazoval. Oni jsou prostě jiní. Nebudu tady vyjmenovávat, jak moc jsou jiní-od toho máme literaturu („Proč muži neumějí naslouchat a ženy neumějí hledat v mapách“ a jiné). Spíše vám řeknu, že jsem na naučné stezce, zvané „Porozumět mužům“, a co jsem zjistila.

Zkusila jsem po dobu vánoční, kdy jsme s mužem byli více spolu, NECHTÍT po něm téměř nic. Pokud jsem něco chtěla, slušně jsem ho o to požádala (i o věci pro jinou ženu samozřejmé, jako třeba když vařím, aby si hrál s naším synkem). HODNĚ za to PODĚKOVALA, když to udělal (i když to udělal pozdě nebo ne úplně přesně). NEMLUVILA jsem na něj, když se díval na televizi. Když jsem potřebovala něco ŘÍCI, nejdříve jsem se ho ZEPTALA, zda má na mě čas (i když viditelně nedělal nic, ale co vy víte-třeba zrovna vymýšlel nový vynález...). Pokud souhlasil, stručně jsem bez emocí řekla, co chci. Zeptala se na názor a nechala mu prostor, ať se vyjádří. Takhle jsem postupovala dle rad z odborné literatury a zkušeností našich babiček. Samozřejmě jsem občas sklouzla do starých kolejí, a byla jsem občas neodbytná, občas nenaladěná, občas reptající.

Ovšem výsledek na sebe dlouho nenechal čekat. Na Nový Rok jsem dostala kytku a vůbec byl na mě celkově milejší (i když kvůli tomuhle jsem to všechno nedělala). A hlavně jsem si z toho vzala sama ponaučení, které chci předat vám, jenž jste na tom podobně.

Pokud se začneme chovat jako muži, anebo aspoň uzpůsobíme svoje chování tomu, aby tomu rozuměli, co po nich chceme, i my se budeme cítit lépe.

Pokud máme možnost mít kamarádky, kterým se můžeme vypovídat, dělejme to-a nechtějme, aby to za ně dělali naše protějšky.

Pokud máme pocit, že nestíháme v domácnosti a chceme, aby nám muži pomáhali-a oni reptají-zřejmě na sebe klademe vysoké nároky, a můžeme ubrat. Radost ze života přece není uklizený byt nebo vyžehlené prádlo. Pokud to pro vás je důležité, omlouvám se, tento článek není pro vás...

Pokud ovšem muž neustále na něco nadává, pořád je s něčím nespokojený-hlavně s vámi-RADÍM VÁM, vezměte ho do poradny (té manželské). Pokud to nezabere, pošlete ho k šípku, nebo kam chcete Vy.

A proč vám to všechno píšu? Protože já se nácházím ve fázi, kdy zkouším, zda fungují „staré“ recepty na muže, pak se pomalu zřejmě přesunu do fáze poradny a pak... A proč „musíme“ zkoušet staré recepty, když ženy jsou poněkud jinde, než byly před 100 lety? No, protože, milé dámy, naši muži jsou přinejlepším před těmi 100 lety, nejhůře v pravěku. To je fakt, ne žádná sranda. I když k smíchu to někdy je.

Jen si to představte, co jsem vlastně během těch 14 dní dělala? NECHTÍT po něm nic = lovec po náročném lovu odpočívá (ať už skolil mamuta dnes nebo před týdnem); HODNĚ DĚKOVAT = dělal pro nás něco navíc a nemusel; NEMLUVIT NA NĚJ = zřejmě opět odpočívá a probírá v duchu další taktity na boj s mamutech (rozuměj se šéfem či kolegy v práci); ŘÍKAT STRUČNĚ = plně nás vnímá max.5 minut.

Pokud teď některé z Vás (a já doufám, že většina) kroutí hlavou, co to povídám, že doma takový „exemplář“ nemáte, GRATULUJU VÁM. Ty ostatní jsem snad aspoň potěšila, že v tom nejsou samy.

Takže, moje ponaučení je, že pokud budu dělat věci jednodušeji, pokud se nebudu trápit zbytečnostmi, pokud mi něco hned nepůjde, tak to nechám-zkrátka, půjdu cestou mužského uvažování-nebudu tolik plýtvat energií a budu mít více času si užívat život.

A ješte jednu věc závěrem:

My se bez mužů obejdeme lehčeji, než si myslíme my i oni-rozhodně lehčeji, než oni bez nás.

Kde beru tu jistotu? No, přece mateřství mi dává sílu, se kterou dokážu téměř všechno. Ješte pořád nic? Tak jinak: Kdo si nás vybral za svou maminku? Kdo nám dal důvěru v naše schopnosti? Komu se líbilo 9 měsíců v našem pokojíčku a dalších XXX let v našem náručí? ANO, správně. Naše děti nám dávají sílu a vůli jít dál, i když nám není zrovna dobře. Mysleme na to, až budeme stát před podobným rozhodnutím,jako mě čeká tento rok. Tedy: být či nebýt (se svým mužem). A jsme zase u té cesty a cíle.

Přeju Vám do tohoto roku samé příjemné cesty a splněné cíle.

Vaše Bára