Proč si děti vybírají rodiče?

Zamysleli jste se někdy, proč jste se narodili zrovna v té vaší rodině? Jak vlastně fungují rodinné vazby? Zkusím to ukázat na příkladu. Vezměme si třeba dvouletého Kubíka, který přišel na tento svět s pocitem méněcennosti a strachem, jestli to všechno zvládne. Tato cesta ho povede životem až k nalezení vlastní vnitřní hodnoty.

Aby se mu to lépe řešilo, našel si rodinu, kde mají stejný učební plán a tedy stejný strach z nezvládnutí a pocit méněcennosti. To aby viděl, jak si s tím ostatní poradí a mohl se z chyb a úspěchů ostatních poučit. Samozřejmě, že i jeho rodiče si takto vybírali svoje rodiče a tak má Kubík kolem sebe i dědy a babičky se stejným plánem, takže je co okoukávat.

Začněme u jeho sestřičky Janičky. Byla první dítě a táta chtěl kluka. Chlapi v hospodě ho hecovali a navíc syn by mohl dokázat v životě to, co on nedokázal. Kluk by mu zvedl hodnotu a mámě taky, protože se chtěla tátovi zavděčit a dát mu syna. Když se táta dozvěděl, že jeho první dítě bude holka dost ho to zklamalo. Snad napodruhé se povede kluk, řekl si. Ale pro Janičku to bylo jasné gesto odmítnutí. Nechtějí mě holku, ale kluka. Dokážu jim, že jsem lepší než kdejaký kluk, rozhodla se bojovat.

Kubík se narodil brzo po Janičce. Rodiče těhotenství dost překvapilo a mámě naskočil strach, jestli zvládne další dítě s tak malou a živou (rozuměj bojovnou) Janičkou a jestli budou mít dost peněz. Kubíkovi toto nepřijetí na hodnotě moc nepřidalo a navíc měl strach, jestli naplní tátovo očekávání. Netajil se tím, co všechno z něj bude až vyroste a nebylo toho málo. 

Teď už jsou Kubíkovi dva roky. Sestra se s ním pořád rve a všechno mu bere. Chce tak rodičům ukázat, že je lepší než brácha, že všechno umí lépe a vždycky vyhraje. Máma z nich šílí a má pocit, že je vůbec nezvládá a tím pádem není dobrá máma, když se jí děti pořád perou. Vyčítá tátovi, že jí nepomůže. Ale ten si taky neví rady, ale protože to nechce přiznat, tak má jen silácké řeči a raději je pořád někde pryč. Buď v práci nebo s kámošema v hospodě.

Kubík má vždycky strach z nezvládnutí, když se má učit něco nového. Když se rozhodne sám vylézt schody, podat mámě hrnec nebo sám rozkrájet jídlo. Vždy, když se do něčeho vrhne, už je tady sestra, aby mu ukázala, že to umí lépe a máma, která s tím samým strachem mu říká, ať to nedělá, a vyjmenuje mu dvacet věcí, co se může stát. A to mu odvahu nepřidá.

„Tak co s tím strachem mám dělat?“ ptá se Kubík sám sebe a hledá odpověď u dalších členů rodiny. Jeho děda byl vždycky velký sportovec a hledal hodnotu v medailích. I když už mu bylo sedmdesát, pořád vyprávěl o svých vítězstvích a všem ukazoval svoje diplomy a poháry. Každého už ty samé historky otravovaly a tak je vyprávěl Kubíkovi a čekal, že dostane uznání alespoň od svého vnuka. Babička byla zase celý život žena v domácnosti. Jen podporovala dědu, aby mohl soutěžit. Obdivovala ho, protože měla pocit, že by to nezvládla. Ale ani jeden z nich nevypadal spokojeně. Vždycky když k nim Kubík přišel, přetahovali se o něj. Děda chtěl, aby hltal jeho vyprávění a babička aby hltal pořád nějaké jídlo a říkal, že babička umí vařit lépe než maminka. Nějak cítil, že tudy cesta nevede, ale dobře že nemusí zkoušet být sportovcem, řekl si Kubík.

Tak jak z toho ven? 

Kubík má dvě cesty. Buď hledat hodnotu v sobě nebo v okolních věcech, ve kterých to ostatní členové rodiny ještě nezkusili.

Tedy buď zjistí, že dostane z vnějšku ocenění jen, když si dá hodnotu sám. Vzpomene si, že i když byl malý a rozhodl se něco udělat ale měl strach, tak reakce mámy byla taky ustrašená. Jak jinak, máma byla jeho celý svět a ten mu to musel ukázat.  Když si věřil, dostal důvěru i od ostatních. Postupně zjistí, že to takhle funguje se vším i s jeho hodnotou.

Druhou cestou může být třeba hledání hodnoty v penězích. Ale tuhle cestu si už každý dokáže představit.

Autor: Radek

Diskutovat o tomto článku můžete na našem diskuzním fóru.