Pro rohlíky jedině s šátkem

Proč nosím…

Pojedeme na výlet. Takový ten klasický holčičí nakupovací „Velké“ necháme doma, vezmeme jen kojenečky. Rozpoutává se bouřlivá debata. „No jo, jak to uděláme. Evi, pojedeme tvým autem, je větší, vejdou se nám tam kočáry. Nebo vezmeme jen jeden a budeme se střídat… Počkej, já vlastně vezmu jen podvozek a autosedačku…

Koukám, poslouchám, protože můj „mladší“ se zatím hřeje pěkně v bříšku a říkám:“co blázníte, máte přece šátky….?!“

No jo, mají, nosí, ale nakupovací výlet bez kočárů si představit nedovedou…

Uvědomuji si, že to asi opravdu nemají v tomto směru nastavené stejně jako já…

Jedna kamarádka mi po narození její dcery říkala „no víš, mně se to šátkování i líbí, ale kam já bych jí nosila…“. Nechápu. Já to beru jinak.

Když se mi narodil Lukášek, věděla jsem, že nosit chci. Švagrová nosila neteř v babyvaku a mně se to líbilo, tak to bylo jasné. O šátku jsem věděla asi tolik, že existuje, a že když potkám někoho v něm navázaného, vypadá jak indiánská babička. Šátky se mi nelíbí, jsou pruhované, většinou v barvách, které nemám ráda a vůbec, než bych se do toho zamotala, už by dítko chodilo jistě samo…

V šestinedělí jsem se vydala s babyvakem ven. Byla jsem v našem městě už tak za přírodní úkaz, což mi nevadí, mám v sobě kus exhibicionismu :-) Ale nějak to nebylo ono. Bylo nám horko, stále jsem přidržovala tělíčko jednou rukou, sama jsem nedokázala dotáhnout…

 Pak jsem zkusila klokanku - promakanou, drahou, značkovou, půjčenou od sestřenice. Přišlo mi to lepší, v té době, ale stejně něco mi říkalo že by mohlo být i líp. Lukášek se mi v ní nakláněl do strany a mě z popruhů děsně bolela záda.

No a tak, jak to u mě bývá, jednoho rána jsem se probudila s nutkavým pocitem, že prostě musíme šátkovat. Sedla jsem k internetu a s nasměrováním jedné kamarádky z diskuze (které tímto velmi děkuji) jsem objednala svůj první šátek. Byl černobílý, mercedes mezi šátky. Úžasný, krásný a děsně dlouhý.

Zamilovali jsme se do něj s manželem oba a začali pilovat úvazy. Začátky nebyly zrovna slavné, ale trpělivost se vyplácí a povedlo se.

 Tak to je stručný příběh, jak jsem k šátku/ům přišla. Myslím, že jsem ale dlužna vysvětlení, čím že mě přesvědčil…

• Naučit se vázat není až tak složité jak se na první pohled zdá. Pro začátek si vystačíte bohatě s jedním úvazem na břicho. Můj oblíbený (a zkušené nosnice dají za pravdu) je Kříž s kapsou uvnitř. Mám ho ráda proto, že se dá krásně utahovat už s navázaným dítětem, je variabilní, může být jedno nebo třívrstvý a je pohodlný. Vázání a učení se vázat skutečně není o šikovnosti. Spíš o trpělivosti a opakování. Opakování, opakování je matka moudrosti.

• Lukášek nebyl dítě, které by nošení vyžadovalo kvůli kolikám nebo nespokojenosti. Byl hrozně hodný, vlastně jsem vůbec nevěděla jestli umí plakat. Přesto nošení miloval. Pocit blízkosti, jistoty, známé vůně, hlasu, tlukot srdce, a to vše tak blízko. Neznám miminko, kterému by se to nelíbilo a hlavně pro mě bylo neskutečné nechat ač hodné a spokojené miminko někde ležet daleko ode mě. Do teď byl součástí mé samé a najednou bych ho měla odložit, to nedokážu. Vlastně už první noc po porodu jsem s ním spala v jedné posteli, nepřežila bych mít ho někde za mřížema dětské postýlky…

• Přišly nemoci, přišly brzy. Lukáškovi nebyl rok, když dostal zápal plic. Nedovedu si představit, že bychom šátek neměli. Mohl spát klidně na mně a byli jsme oba klidní. Zcela jistě mu to urychlilo uzdravování.

• Zuby. Přesně ta stejná kamarádka, která mi říkala, že neví kam by svou dcerku nosila, mi tuhle psala že neví co má dělat, že Kačí rostou zuby, že se chce pořád chovat, a že už má ruce jak orangutan. Usmála jsem se a nabídla jí, že jí půjčím šátek… nepřišla….

• Bydlíme v prvním patře. Je to sice jen asi dvacet schodů ale přesto. Kočár musím parkovat v bytě a když potřebuji jen třeba dojít pro rohlíky, nemít šátek, musela bych navléct dítě, dát ho do kočáru, do fusaku, snést kočár s dítětem těch „jen“ dvacet schodů a pak jej zas vynést nahoru. Děsně nepohodlné, zvlášť s miminkem v břiše.

• Teplo – v kočáře si nikdy nejsem jistá, jak dítěti vlastně je. Pořád kontroluji a osahávám. V šátku mám jistotu, cítím jestli je nebo není v teple a jsem klidnější.

• Domácí práce – dříve nebo později se dítě dostane do období, kdy od vás neustále něco vyžaduje a vy už byste vážně potřebovala dát vyprat prádlo nebo umýt nádobí nebo se už přes drobky nedá projít po místnosti… Uklízení s dítětem v šátku bývá v tuto chvíli v celku „dobré řešení“.

• Uspávání – já jsem velmi společenský typ. Často se stýkáme s kamarádkami, které mají také děti a často řešíme jak a kde je dát po obědě spát. V jedné místnosti ještě neusnou, protože dvě a více dětí v jedné posteli je přece největší povel k dělání blbin . Řeším to tím, že L uvážu do šátku, usne během minutky a pak ho překulím spícího do postele, klidně vedle dalšího spícího dítka a je klid…Upozorňuji že Lukášek jinak nemá problém usínat sám. Přečteme pohádku, dám pusu a odejdu…

• Výlety. Už jste někdy zkusili rvát kočár do hor nebo lesem přes kořeny? No, nemusíme zacházet tak daleko. Byli jsme s Lukáškem na prohlídce hradu Hluboká a bylo to báječné. Paní průvodkyně pořád opakovala že dítě, které by prožilo v bdělém stavu celou prohlídku takhle hodné tam ještě neměli. Jistě, byl přece u mámy a měl tááák krásný výhled na ty úchvatné svítící křišťálové lustry :-)
  

   

Dalo by se pokračovat a jistě bych našla ještě milion důvodů proč šátek miluji…

A negativa? Hodně jsem se snažila nějaká najít, ale přišla jsem jen na jedno. Kočárek je úžasný nákupní košík. Když máte dítě na sobě, samozřejmě nemáte tolik úložného prostoru. Ale to se dá vyřešit… , a proto vás v dalším článku čeká nudná teorie :-)

Důležité ale je – dítě v šátku rozhodně nerozmazlíte – to je největší hloupost jakou jsem kdy slyšela. Copak se dá dítě rozmazlit tím, když mu nabídnete jistotu, bezpečí, lásku…?

Autorka: Rehana

Diskutovat o tomto článku můžete na našem diskuzním fóru.