Přišlo a odešlo...život a smrt

Tak jsem se docela rozmýšlela, jestli do toho jít a něco napsat. Asi převládla potřeba podělit se a možná pomoci ostatním v podobné situaci. A možná je to cesta zpět do virtuálního světa tohoto webu, který jsem před časem opustila. No uvidíme, co z tohoto počinu bude.

Únor byl obdobím, kdy jsem se cítila nesvá s velkou potřebou „přeskládat se“. Tento pocit byl tak silný, že jsem absolvovala několik dnů meditací ve tmě. Úžasný zážitek v té době potřebný, ale už bych do toho asi nešla. Přijela jsem domů trochu jiná, ale stále nějak nesvá, dokonce jsem nesnesla ani doteky svého muže, jakmile jsem pod nimi zaznamenala byť jen maličko erotiky. Blížil se mi termín menstruace a já byla stále nervóznější, že opět nepřichází v době, kdy má. Minulý měsíc jsem prožila v bezmoci a bolesti, že miminko nedorazilo. (Některé okolnosti a prožitky jsem si vysvětlila tak, že je už na cestě.) Znovu jsem si sáhla až na dno, ani nevím pokolikáté za ty poslední tři roky našeho snažení se o mimi. A teď jsem byla naštvaná a unavená z toho, že si dovoluji mít myšlenku, co kdyby přece jen, vždyť příznaky mám. Nakonec jsem se rozhodla koupit si těhotenský test, který u mě slouží jako „přivolávač menstruace“, ještě ten den nebo příští se zaručeně dostaví. Počkala jsem do rána a testík udělala. Ukázal dvě čárky. Nejdřív jsem nevěřícně koukala a pak šla budit muže: „Jsou tam dvě!“ vůbec netušil o čem že to mluvím J.

Jsem těhotná, jen mé pocity jsou trochu, jiné než jsem očekávala, takové maličko vlažné. Vysvětluji si to tím, že jsme na mimi dlouho čekali a já se upnula k tomu otěhotnět a teď nevím co. Na miminko mluvím, ale přímé naladění se nekoná (nedaří se mi). Chodím do práce a ráno mi bývá špatně a tak kolegyně vyzvídají, co mi je. Zatím to ví jen jedna, nechci s tím tak brzo na světlo a navíc by mě nenechaly pomalu nic dělat. Čtvrtý den v práci začínám krvácet. Má reakce na tuhle situaci je dost silná, i když se snažím použít hlavu. Strach a přesvědčení, že jsem o miminko přišla, mi vhání slzy do očí, uvědomuji si, jak moc mi na miminku záleží. Jen brečím a klepu se.

S mužem absolvujeme cestu do nemocnice. Zůstávám doma na neschopence. Můj gynekolog mě zásobuje léky. Ultrazvuk neukazuje to, co by měl. A občasné krvácení mě dokáže totálně rozhodit. Chodím na kontroly. Miminko malinko povyrostlo, ale ne tak, jak by mělo, přesto mám radost. I když si to nechci připustit vím, že je něco špatně. Prožívám a utápím se ve strachách, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Převládá strach ze smrti, se kterým se mi těžko samotné něco dělá. Jediné, co dokážu, je brečet a uzavírat se do sebe. Z tohoto stavu se dostávám, když se do mě můj muž pouští, že i on si připadá sám atd. Najednou mi dochází, že je to i jeho dítě a musí to být pro něj ještě těžší než pro mě, když neví co se děje a jen vidí, jak se trápím. Vzduch se vyčistil, opět jsem schopná s ním komunikovat a hlavně jsme na to dva. Začínám si víc věřit a prášky přestávám brát, vím, že mi v téhle situaci nepomáhají, ale naopak škodí tomu, co má přijít. Snažím se nemyslet na to, že jsem těhotná. Přesto mám po většinu dne slzy v očích a vypadám už jako Panda (černé kruhy okolo očí). Ke všemu mám pocit, že vše, co jsem se do této doby naučila, neumím používat. Meditace se nedaří, o nějakém uvnitřnění nemůže být ani řeč. Jediné, co zvládám, je modlit se Otčenáš, kterým se dokážu trochu dostat sama k sobě, ale jen na chvíli.

Je neděle, už nějakou dobu mám v břiše „křečka“ a bolí mě břicho jako při menstruaci, začínám špinit a mírně krvácím. Vím to, přesto dělám, že se nic neděje. Ve středu už opravdu krvácím a padají ze mě tmavé kousky. Počkám ještě do zítra. Přijímám bolest a cítím mírnou úlevu nad tím, že už se to děje. Celé dopoledne trávím blízko toalety a děkuji tělu, že tohle dokáže samo, proces je o dost intenzivnější než včera a překvapuje mě, co vše ze mě vychází ven. Odpoledne jedeme k mému gynekologovi. Teprve v autě říkám manželovi, co se vlastně děje. Jsem zaujatá sama sebou a probíhajícím potratem, je to jen má záležitost, alespoň v tomto okamžiku, později bude vhodná doba sdílet to i s ním, teď se potřebuji soustředit jen na to, co se děje.  U lékaře je hodně lidí a tak čekám ve frontě. Křeč a bolest mě dostává na bobek, opírám se o zeď a jen vyčkávám. Prohlídka jen potvrzuje to, co už vím. Dostávám buničinu na utření a najednou cítím, jak do ní něco vyklouzlo. Udiveně na to koukám a odevzdávám sestřičce. V tom momentě mi dochází co to je, ale nemám odvahu říct, aby mi to vrátila. Tohle je asi okamžik, který si budu pamatovat. Tu možnost držet ve svých dlaních něco, z čeho mohl vzniknout další život. A zároveň uvědomění, jak moc pro mě bude důležité po porodu získat i placentu, protože to není žádný odpad.

Mé těhotenství ukončil samovolný potrat v 10. týdnu. I když z lékařského hlediska se jednalo o zamlklé těhotenství. Kyretáži dělohy jsem se nevyhnula a absolvovala jí ten samý den.  Během celé doby mi došlo hodně osobních věcí, dočistil se můj předchozí porod císařským řezem, pobyt v nemocnici a určitě spoustu dalšího, co teď ještě nevidím, protože jsou to teprve tři dny.

To, co je ale pro mě nejdůležitější, je úžasná vděčnost, která se dostavila po tom všem. Nadšení z toho jak funguje mé tělo. To, že jsem se mohla vyhnout lékařskému ukončení a projít celým procesem přirozeně, mi dalo velkou sílu. Kyretáž na konci se nestala důvodem k pocitu selhání, ale naopak vedla k velkému poděkování životu, jak vše dokáže zařídit. (Dočistil se tím můj předchozí porod)

Tak si jen říkám, jak moc by ženám pomohlo, kdyby měly možnost vrátit se ke své síle skrze přirozené porody, ale i potraty. Také jsem si uvědomila, že i když svého muže miluji z celého srdce, jsou některé záležitosti, které si chci prožít jen jako žena bez zasahování mužského prvku. Tím se u mě otevřela otázka gynekolog, porodník, muž u porodu?

Příští týden se chystám do práce, už se docela těším a zároveň mám trochu obavu, jak vše zvládnu, až se vrátím do školky plné dětí. Přece jen, i když toho tolik vím a chápu, proč k tomu všemu došlo, tahle ztráta mě bolí.

Hanka P.                                                                                                                                                                  26. 4. 2010

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.