Příběh velkého zklamání a ještě větší radosti

"Je dálka, kerá byla, ze které přicházíme.

Je dálka, která bude, k níž putujeme.

A přece je všechna ta dálka blízká, pochopíme-li to správně.

Stavte chrámy a světlé chýše, rozžehněte světla, vy, kteří dnes dýšete a myslete na to:

Minula půlnoc a vzešlo ráno."

Vchází do dveří ordinace a já říkám: Nesete mi novinu, že? Ona: Jak to víte?

Září to kolem ní, má to v očích, všude – je těhotná. Spolu s tím je tam ale velký strach – dočkám se tentokrát? Pochovám si své miminko v náručí? Zvládnu druhé těhotenství tak rychle po tom prvním?

Je statečná, slzy na krajíčku, ale slyší sama sebe říkat: Cítím, že to bude dobré a hladí si zatím ploché bříško.

Několik měsíců nazpět:

Sedíme v neosobním nemocničním pokoji. Jsme tři a k tomu kupa papírů, lékařských zpráv. Má už krásné bříško, oba ho s manželem často něžně hladí, mluví spolu.

Ve výsledcích se jednou někomu něco nezdálo, ale těžko říci, jaký problém se za tím skrývá. Prošli mnoha testy a vyšetřeními, z každé strany slyší jiný názor. Mají se rozhodnout, jestli si miminko nechají……

A ta malá dušička je tu s námi, je to podstatné rozhodnutí pro budoucnost, je to moc těžké.

Doufají, že to bude dobré. Nemohou jinak, hladí bříško - bez nějakého zaváhání se bude bříško šťastně kulatit dál.

Znají všechna rizika, tuší, že nějaký problém se asi objeví…..

Narodila se příliš křehká, mohla tu strávit jen pár dní. Měli to hodně těžké, slovy asi vyjádřit nejde, čím prošli. Zvládli to, posílilo je to.

Přes všechny útrapy cítí a vědí, že to tak mělo být. Tahle malá bojovnice ukázala cestu dalším, co přijdou po ní, aby vůbec přijít mohli.

Ty měsíce druhého těhotenství se vlečou. Ona se snaží ze všech sil být pozitivní, věřit sobě, věřit miminku. V jejích očích je ale strach jasně čitelný. Kdo by se nebál? Je to těžká zkouška.

V kritických okamžicích nás doslova drží nad vodou zápas jiného „ malého bojovníka“, který vykouknul na svět příliš brzy a chce všem ukázat, že to zvládne na jedničku. Vždycky se ptá, jak se mu daří, kolik už váží, kdy půjde domů.

Je brzy ráno – volá, celá zadýchaná, že vyrážejí do porodnice. Sháním hlídání pro dcerku, rychle se oblékám a vyrážím za nimi. Zdravíme se jen letmo. Drží se s manželem za ruce, on má rysy ztrhané napětím a strachem, ale úžasně ji podporuje.

Porod probíhá báječně. Nemluvíme, nejde to, díváme se do očí, tam je vše.

A je tu! Vklouzla mi do rukou, krásná, dokonalá, čile se hlásí k světu, přes slzy nevidím a ani nikdo kolem. Tomu se nelze ubránit.

Poprvé ji nahlas oslovují, hladí, chovají. Tahle krásná zdravá holčička už s nimi může zůstat a projít velký kus cesty.

Ale my v tu chvíli myslíme i na její starší sestřičku, bez které by tohle nevyšlo. Zdravíme ji, loučíme se s ní, pouštíme ji na další cestu. Byla tu celou dobu s námi, aby ještě jednou zkontrolovala, že je vše v pořádku. Tím svůj úkol splnila, pomohla.

Jsou situace, kdy je opravdu hodně těžké činit rozhodnutí. Často jen tušíme, cítíme, vnímáme, že by něco mělo být právě tak.

Pokud se nám to podaří, rozhodnout se správně, pak, ohlédneme-li se zpět, zjistíme, jak moc důležité a posilující pro nás bylo i to, co nám v určitý moment přišlo naprosto nespravedlivé, ubližující, špatné.

Tyto věci těžko zadáme do tabulek, nedají se testovat či matematicky vyjádřit. Je to v nás, v nás ženách a našich partnerech.

Proto vědomé mateřství – vnímající, naslouchající a poctivě zkoumající všechno, co k nám každý den přichází v různých formách, aby nás zase postrčilo kousek dál, naučilo něco o tělu, o mostu, po kterém přichází nová duše na svět k zrození, o způsobu, jak spoustu problémů vyřešit nebo alespoň zjemnit ještě dříve, než se stanou problémem tělesným.

Někdy ale není zbytí a pomoc tělu z rukou lékařů je nezbytná a často životně potřebná, přes všechno snažení a duchovní práci. Chybu v tom nehledejme a naučme se některé věci přijímat v daleko širších souvislostech. Málokdo z nás sem přichází jako nepopsaný list. Mnohé zde musíme odčinit. Ale je spousta příležitostí, jak to zmírnit či úplně rozvázat. Často postačí jen trošku naslouchat a vnímat.

Autorka: Julka