Předvánoční dopis Adámkovi

Moje milá dušičko,

všude kolem bliká vánoční výzdoba, hrají koledy, lidé se na sebe usmívají. Jen já se pořád nemůžu „naladit“ na vánoční atmosféru. Za těch 20 měsíců, co jsi s námi se stalo tolik věcí, a přece je vše při starém.

Od té doby, co znám skvělou tetu Terezku, její úžasnou Sárinku i báječné stránky „vědomé mateřství“, si stále více kladu otázku, proč jsi si zvolila právě nás za rodiče?! Co Tě přimělo k tomu, že jsi chtěla přijít mezi lidi,kteří spolu neharmonizují? Já vím, že namítneš, že harmonie a krása jsou skvělé, ale lepší je jít cestou trnitou...

Dovol mi, abych Ti řekla, co už asi víš. Tak tedy:

Srpen 2006, Kréta, letní dovolená:

Sedím v koupelně, už od rána je pěkné teplo. Je to naše dovolená, kde jsme původně chtěli začít „pracovat“ na tom, aby jsi mohla přijít mezi nás. Tedy, tak jsem si to vymyslela já, táta neprotestoval.V ruce držím těhotenský test a už se objevuje druhá čárka - znamení, že jsi už opravdu mezi námi. I když už jsem nějak tušila, že jsi u mě v teplíčku - proto ten test s sebou na dovolenou - zaplavuje mě velká radost. Ani stín strachu či pochybnosti. Hrdá matka vystupuje z koupelny a vítězoslavně drží v ruce test. S úsměvem jdu ke svému muži - Tvému tátovi - a říkám mu: „Tatínku, budeme mít miminko!“ Zmatený otec neví, jak se zachovat, jak vyhodnotit situaci, když na takové případy je ve škole neučili vzorečky... Zvolí nejjednodušší způsob: „Tak snad už aspoň na mě budeš hodná, když budu ten táta!“ Nenechám si zkazit radost a v duchu se Ti omlouvám, že tatínek to tak nemyslel. A takhle to s námi je pořád.

Moc dobře víš, že jsem na miminko nijak nespěchala, chtěla jsem si být jistá, že se mu budu moci věnovat na plno. Takže ani s hledáním tatínka jsem nijak nespěchala. Pak jsem poznala Tvého tátu a říkala jsem si, že je už opravdu čas a poslechla jsem hlas rozumu. Srdce tam také bylo, ale pěkně sedělo v koutku. Pár měsíců po svatbě jsem už „sklízela“ ovoce svého rozhodnutí. Narazila jsem na hradbu ledového království, kde jsem musela prosit o každé vlídné slovo, pohlazení, milování. Sice jsem tehdy nepřekypovala láskyplnou náručí, ale okolnosti prostě způsobily, že se ve mně ta temná komnata záporných vlastností otevřela naplno...

Abych mohla být s Tvým tátou, musela jsem se zříci (tehdy ještě dobrovolně) všeho, co jsem měla ráda a odjela za ním 1200 km. Nechala jsem v Čechách svojí práci, svou původní rodinu, přátele. Říkala jsem si, že to je zkouška, zda dokážeme držet při sobě „v dobrém i zlém“. Uvěřila jsem slibům, že mi Tvůj táta pomůže se lépe aklimatizovat. Jenže tady se už naše představy začaly lišit. Tou pomocí myslel, že můžu být doma, nemusím chodit do práce, můžu si číst, učit se francouzštinu. První měsíc jsem to brala, chtěla jsem si vydechnout z toho kolotoče zařizování svatby, zaučování nové kolegyně, stěhování atd. Ani jsem nevnímala, že už první měsíc našeho společného soužití chodí domů po 20h. Tehdy ještě neměl tolik práce, ale prostě tak byl navyklý a nemínil to měnit. Po měsíci mi začalo spoustu věcí vadit, tak jsem se je snažila řešit komunikací, vzájemnou dohodou. Bohužel ne příliš úspěšně. Už tehdy jsem si říkala, že to byla chyba, ale zase nejsem zvyklá utíkat „bez boje“. Chtěla jsem nám dát šanci. Jenže jemné popovídání nezabíralo, nevnímal mě. Tak jsem zvolila temperamentnější přístup, což zabralo do té míry, že mě aspoň vnímal, ale účinek to nemělo. Rozuměj, já třeba po něm chtěla, aby mi pomohl sehnat kurz francouzštiny, když už tam přede mnou žil 5 let. Já bych to pro něj udělala. On mi na to řekl, že jsem celý den doma, takl mám čas koukat na internet. Čas jsem měla, to nepopírám, ale hledej něco, když tomu nerozumíš?! Stejně jsem dopadla asi po 2 měsících, když mi řekl, že bych si měla začít hledat práci, přece nechci být doma pořád! Tak to běželo pořád dál. Tak propast se zvětšovala, až v červenci 2006, necelý rok po svatbě, jsem se rozhodla dát věci na papír a zkusit se nějak domluvit.

I když jsem tenkrát nevěděla nic o dušičkách, resp. jsem tušila, ale připadala bych si jako blázen to někomu vyprávět. Už dost na tom, že jsem měla odedávna teorii, že si děti vybírají svoje rodiče. Někteří si klepali na čelo, jiní shovívaně mlčeli. Prostě jsem tušila, že to léto 2006 už kolem nás kroužíš. Musela jsem to nějak řešit, abych Tě nezahnala zpátky. Sepsala jsem vše, co mě ve vztahu trápí, na papír a dala to přečíst tátovi. Chtěla jsem po něm, aby mi k tomu řekl svůj názor. Nějak jsem ho z něj vymámila, a shodli jsme se na tom, že se musíme oba snažit. Navíc jsem se ho několikrát během toho hovoru ptala, zda Tě opravdu chce dobrovolně. Řekl, že ano. Tak jsme to zkusili a na Krétě se mohli radovat...

Koupila jsem si knížku o těhotenství, a snažila se jí dát tátovi přečíst,aby lépe „chápal“ moje nálady. Ale to víš, vše jsi vnímala. Tenkrát jsem se ještě snažila tátu před Tebou omlouvat, dnes už to nedělám. Stejně vím,že Ty víš...

Proto letos Ty Vánoce poprvé za 32 let nějak pozitivně neprožívám, i když vím, že kvůli Tobě bych měla. Bojím se, co se zase nebude tátovi na mém způsobu přípravy líbit... Vím, že jsou to problémy jen táty a moje, ale Tebe se to, miláčku, týká - bohužel - také. Proto Tě prosím o odpuštění, pokud nebude maminka tak veselá,jak by chtěla. Snažím se to řešit a Ty víš, že dávám od ledna tátovi poslední šanci náš vztah zachránit. Ať to dopadne jakkoliv, chci, abys věděla, že Tě budu mít ráda pořád a že svého rozhodnutí být s Tebou nebudu nikdy litovat.

Není přece důležitá cesta, ale cíl. Cesta nás posílí, cíl nám odpoví na otázku, proč byla cesta taková.

Pusu posílá a objímá Tě máma

Bára