Porod - cesta na svět „tam venku“

Narodit se pro dítě znamená vyjít do vnějšího světa, ve kterém u mámy v bříšku - z jeho pohledu - ještě není. Tam venku už to bude vážné - doopravdy, bude se muset plně projevovat samo za sebe, učit se zacházet se sebou i se světem.

Průchod porodními cestami znamená pro dušičku projít nejsilnější z tzv. bran zapomnění. Plně se vnořuje do fyzické reality, pocitově-emočního světa a mysli. Silně se utlumuje vzpomínka na prostor, ze kterého přišla, kým vlastně je a proč do života přichází.
Míra tohoto zapomnění dílem souvisí s vyspělostí dané duše a také s tím, jak s dítětem v prenatálním období rodiče komunikují. Zda mají aspoň částečné poznání o existenci duše a vyššího bytí, o zákonitostech života, a podobně.
Pokud tyto znalosti mají a budou-li v tomto duchu s dítětem i nadále rozmlouvat, může si dítě přirozeně uchovat uvědomění své výjimečnosti a také rovno-cennosti s ostatními. To mu může později mimo jiné pomoci snadněji rozvinout své sebevědomí.

Před porodem dítě ví, že je čas jít na svět. Ví kudy a většinou i jak.
Porodem dítě opouští prostor relativního bezpečí, kde ještě není nic vidět z toho, jaké je a na které úkoly a očekávání stačí a na co ne. Zda se mu bude dařit zvládat úkoly života, jestli je dostatečně dobré a vyhovující, přijatelné či odmítané, bojí se chyb. „Tam venku“ už nic neskryje. Ví to, a je to pro něj jedno z nejdůležitějších uvědomění.

Je-li dítě očekáváno s láskou a přijímáno takové, jaké je ,bez podmínek, pak už v prenatálním období se mezi dítětem a rodiči (rodičem) vytvoří silné citové pouto. Blízký vztah, založený na důvěře, což je optimálním základem pro radostný život. Dítě se do života těší, a když nastane čas porodu, samo se snaží dostat v klidu ven, spolupracuje a porod probíhá hladce. Jde aktivně do nového dobrodružství. I když ví, že to nebude vždy jednoduché, chce prožívat, stojí mu to za to, má pocit hodnoty a důležitosti. To jsou potřebné základní stavební kameny pro život.

Pokud porod neprobíhá hladce, přestože je dítě přijímáno, může být příčinou strach, vyplývající z minulých zkušeností duše, vzdor a odmítání života jako takového, kdy „narodit se“ znamená „trpět“. Někdy může jít o karmické vyrovnání pro duši dítěte i matky, a podobně.

Nejčastěji dítě zdržuje porod, když například přichází nečekané, nechtěné, jako přítěž do rodiny a nikdo se na něj netěší anebo ho odmítá jeden z rodičů. Nemá pro něj smysl jít ven. Proto chce raději zůstat tam, kde je. Takto je o něj aspoň postaráno, nic nemusí dělat. Takový jedinec potom často nevidí smysl svého života ani v dalších letech. Možná bude mít v jeho očích hodnotu to, co bude umět udělat – a bude schopný, ale on sám ze sebe může mít ve svém nitru pocit, že je tzv. Nula, jedno velké Nic.
Jestliže rodiče očekávají potomka opačného pohlaví, může být jejich očekávání rovněž příčinou zdržování porodu dítětem.  Vždyť až vyjde ven, tak už to „praskne“, už neutají pravdu! A bojí se, že pak bude odmítnuto a opuštěno, že ho nikdo nebude chtít. Nastupuje nejistota a strach z budoucnosti. Takové dítě může mít později velkou potřebu všechno si ohlídat, zajistit si zázemí, musí si tu jistotu nějak zabezpečit. Může dokonce zůstat závislé na rodiči. I když se časem chce odpoutat, nebude to umět.
Když dítě nechce na svět, dokáže se před porodem v děloze doslova zašprajcovat a není divu, že má potom třeba potíže s kyčelními klouby. Je-li donuceno násilím - z pohledu dítěte - přece jen vyjít ven, může být například v budoucnosti alergické na jakýkoliv nátlak, na jakékoliv „musíš“. Nebude si to ovšem uvědomovat a když ano, tak nebude vědět, proč tomu tak je. Prožitky zůstanou uložené v podvědomí. Po těžkém porodu může zůstat v dítěti pocit viny za utrpení matky, které se později může snažit odčinit.

I předčasný porod má v převážné míře příčinu v tom, jak se dítě cítí a co prožívá během prenatálního období. Opět to má individuální konkrétní důvod. Někdy dítě doslova „vyběhne“ ven, když už nemůže snášet strachy a nářky mámy, jindy špatně snáší, jestliže se matka nevhodně stravuje, kouří nebo bere léky anebo je-li fyzicky příliš aktivní a dítě nemá potřebný klid. Také soulože rodičů mohou dítě vyhnat ven, bohužel s těžkým fyzickým i pocitovým prožitkem.

Je důležité, jak je s dítětem při porodu zacházeno. Přichází k nám na svět a je důležité, jak ho přivítáme. To se týká i všech zúčastněných, včetně zdravotníků. Velmi záleží i na vnějším prostředí, jaká je teplota v místnosti, jaká je teplota vody při omývání dítěte, protože mu často bývá zima. Novorozenec vidí, i když neumí dostatečně zacházet s očními svaly, vadí mu až bolí nepříjemné ostré světlo.
Je moudré mluvit s dítětem dopředu o tom, jak bude vše probíhat. Maminka může dítěti vysvětlit, že až se narodí, tak ho vezmou lékaři a sestřičky, umyjí ho a prohlédnou, změří a zváží. Ubezpečí ho, že je to tak v pořádku a k narození to vše patří. Požádá ho, aby bylo trpělivé, že to všechno brzy skončí a budou zase spolu. Když dítě ví, co se bude dít, je v klidu.
Budoucí maminka – prvorodička – klidně s dítětem promluví i o tom, že sama úplně neví, jak vše bude. Také může „přiznat“, že má strach. Současně by ale měla vyjádřit i pevnou důvěru, že spolu vše zdárně zvládnou, že na to mají dostatek síly a schopností. A andělíčkové pomohou.

Po porodu se dítě poprvé tváří v tvář setkává s mámou a prožívá také první pocity v přímém kontaktu s ní. Dítě v lásce přijímané si v mámině náručí lebedí a už z ní nechce. Je šťastné, spokojené a nechává se v klidu opečovat. Chutná mu mateřské mléko.
Maminky, využijte tyto klíčové okamžiky a mluvte se svým dítětem.  Co nejdříve po porodu ať slyší, že ho milujete a jste šťastné, že je k vám přišlo.

Autorka: Ernestína