Poklona mamince

Tuhle mi přišel mail. Takový ten klasický co člověk maže dřív než ho přečte a na konci je napsáno že je třeba, abychom jej přeposlali tolika a tolika lidem…Ve většině případů tohle ani neotvírám, ale tentokrát byla odesílatelem jedna mně blízká osoba, která navíc připsala, že mi to posílá proto, že jí samou to oslovilo a že mi chce udělat radost…

A byly vánoce:-)

Otevíraly se přede mnou barevné obrázky s nápisy, podbarvené pomalou až kýčovitou hudbou, ale přinášely poselství ženám o tom, jak moc obdivuhodné osoby jsou a jaká je škoda, že se ve většině případů nedokážeme docenit. Musím přiznat že to bylo krásné a neskutečně pravdivé.

Moje maminka mi také posílá takovéhle maily. Vždy se pozastavím nad tím, jak z toho množství hloupostí dokáže vybrat ty, které mě zahřejí u srdíčka.

Maminka je vlastně vůbec neskutečná žena. Je to nesporně pragmatická, praktická a velice vyrovnaná osoba. Dokáže spoustu věcí řešit s ledovým klidem ale na druhou stranu -

Vždy mě překvapí jak moc mi vidí do samého nitra duše.

Dokáže poznat mojí náladu už třeba podle toho jakým způsobem zaparkuju auto, jak otevřu dveře…

Je to už několik let. Jela jsem z tanečních a nabourala jsem auto. Detaily nejsou důležité. Nikomu se nic nestalo. Odnesly to jen „plechy“ - nejvíc u mého auta. Zavolala jsem manželovi (tehdy to byl ještě přítel), aby pro mě přijel a odtáhl mě domů. Dorazili jsme kolem půlnoci a já si říkala, že mamce to zavolám až ráno, abych jí neděsila. Jenže ona mě předběhla. Věděla to. Jak je to možné? Nikdo jí to říct nemohl, nikdo to nevěděl…

Není to příliš dávno kdy jsem byla poprvé na návštěvě u dvou (vlastně třech) úžasných bytostí. Šla jsem tam na návštěvu. Naše děti jsou skoro stejně staré a neměla to být terapie:-)

Dostaly jsme se na téma děti a já se nad otázkou – "tak jak to vypadá s druhým miminkem," rozplakala. Přišlo to náhle, silně a hrozně mě to překvapilo. Vůbec jsem do té doby netušila, jak moc se mě tohle téma dotýká. Asi to bylo prostředím, bylo to tam silně promeditované a také – se u nich podle slov hostitelky prostě "může plakat"…

Nikdy jsem nic takového nezažila.

Po návštěvě jsem šla za mamkou. Jistě, poznala na mně hned že něco je jinak. Pověděla jsem jí co se stalo a jak moc mě to překvapilo a ona mi na to odpověděla. "To přece nemá vůbec nic společného s tím co se děje teď. Je to Tvůj potlačený strach z doby ještě před tím, než se narodil Lukášek. Tenkrát jsi ho nestačila prožít, nevyplakala jsi ho, nepustila jsi ho ven. Teď to dorazilo…"

Měla asi pravdu, mě to vůbec nenapadlo.

A teď, o vánocích. Lukášek byl neskutečně ukňouraný, uplakaný, protivný. Byla jsem z toho zoufalá. Navíc mi naši řekli že to se mnou L moc dobře umí. Že si zapláče a nakonec na mě všechno vymůže. Hrozně se mě to dotklo.

Mamka za mnou přišla a povídá mi, že tohle je přece naprosto normální. Že je to období a tak…A já plakala, že L je doma hrozně hodný klouček, že tohle normálně nikdy nedělá, že nevím co s ním, co mu je, on sám to neví…A mamka na to – koukni se na sebe. To je přece Tvoje nervozita, Tvůj vztek, Tvoje slzy… Dneska přišla Tvoje první MS po potratu. Tak moc se snažíš všechno zvládat žes to přenesla na Lukáška a teď se divíš.

Ano, byl to můj vztek, moje nervozita, moje slzy. Opět mi musela otevřít oči abych to pochopila.

L tady teď běhá a od rána je neskutečně úžasné a veselé dítě. Ulevilo se mu. Probrali jsme to, vzala jsem si Své břímě na Svá bedra, pustila slzy, vykřičela vztek. Je nám všem mnohem mnohem líp…

Je to zvláštní, někdy v dětství, ani nevím přesně kdy, jsme si uzavřeli vrátka do toho druhého světa. Pamatuji si, že ještě jako děti jsme tam s bráškou často utíkali – nebo možná ani ne utíkali. Prostě tu byl s námi. Stačilo jen projít dveřmi.

Pak nás cesty zavedly každého jinam a my jsme zapomněli. Dveře jsme zavřeli a zašantročili klíč.

Teď už je mnohem těžší se Tam dostat. Dá to mnohem víc práce a mnohdy se to ani nepodaří. Klíče nepasují, šperhákem nic nezmůžem…Musíme prostě hledat.

Ten správný klíč jsem ještě nenašla, i když usilovně hledám. Jednou ho najdu, to vím, ale zatím děkuji za to, že mám pár průvodců, kteří mi umožní Ty dveře otevřít alespoň na chvíli, na kratičkou dobu, abych pochopila… Ať už je to moje maminka, můj syn, Terezka…

Moc bych si přála, abych jednou byla stejně dobrá máma jako je ta moje….

Rehana