Plakej miláčku, plakej...

Proč utěšujeme naše děti tím, že jim říkáme, aby neplakaly? Proč zasazujeme do klučičích srdcí balvan, tvrzením že kluci nepláčou? A proč holčičky svazujeme rčením, že holčičky se přece nevztekají?

Asi jsme to někdy sami v dětství slyšeli a informace se nám hluboko zakořenila v mysli. Ani nás nenapadlo popřemýšlet o tom, zdali je vlastně vůbec ještě užitečná. A ona přitom už dávno, pokud vůbec někdy platila, neplatí.

Naše děti, zrovna tak jako my, se potřebují naučit s emocemi zacházet. Potlačování je cesta vedoucí k nemocnému tělu, respektive i životu. S uzamčenou lítostí, vztekem, bezmocí či zlobou se nelehko žije.

Co by se stalo, kdybychom místo utěšování podpořili dítě v uvolnění nashromážděné emoce? Co by se stalo, kdyby maminka vzala své plačící dítě do náruče a konejšivým hlasem mu šeptala do ouška: „Jen plakej miláčku, plakej. Já vím, že jsi upadl a bolí tě tělíčko. Dostaň tu bolest ze sebe ven. Jsem s tebou a je v pořádku se vybrečet.“

Cítíte tu ohromnou úlevu? Jednak na straně dítěte, které se tímto učí, že se nemusí stydět za své spontální projevy a současně na straně matky, která i pro sebe zviditelňuje, že je bezpečné ukázat slabost. Navíc si oba dva prožívají, že se na sebe můžou spolehnout.

Tento přístup k průběžnému uvolňování emocí zajistí, že emocionání výkyvy budou mít kratšího trvání a nebude docházet k neočekávaným výbuchům, protože emoční nádrž se bude postupně podle potřeby vyprazdňovat.

Naučme se proto podporovat své děti v tom, co mnozí z nás neumějí – plakat, smutnit, bědovat, vztekat se, prostě užít si naplno pocit, který nás pohtil, abychom si v zápětí prožili pocit úlevy a nezatíženi emocionálním nábojem se mohli radovat z nadcházející chvíle.

Autorka: Tereza