Pláč dítěte jako cesta k poznání sebe sama

Prohlížela jsem si knihu Nemoc jako symbol od Rüdigera Dhalkeho a jeho výklad křičících dětí mě uvedl v nadšení a úžas. Ano, pod toto se klidně podepíši, letělo mi hlavou. Tím, že Rüdiger napsal to co napsal, kápl nám tím ohromě do noty a usnadnil práci :o) Jestliže čtete tento článek, předpokládám, že vás zajímá i trošku hlubší pohled na příčiny dětského pláče.

Pojďme se na to tedy podívat společně:

Křik u dětí Dhalke charakterizuje jako „hlasitě (z plna hrdla) vyjádřené zoufalství, které může rodiče přivádět na pokraj vlastního zoufalství; výbuchy agrese, které u přítomných lidí mohou snadno zmobilizovat jejich nezvládnuté problémy s agresí.“

Z odstavce je jasně patrné, že děti už pouhou svojí přítomností a méně či více častým pláčem v rodičích probouzejí jejich dávno zasuté a opomenuté slabosti. Je to jedním z jejich životních úkolů - pomoci rodičům nalézt svůj vnitřní klid a harmonii, kterých lze dosáhout až po otevření a osvobození uvězněných pocitů v pandořiných skříňkách. Proto naši největší učitelé umí tak perfektně zacílit do našeho slabého místa a pro tuto misi jsou ochotni vytáhnout ty nejúčinnější zbraně, kterými jsou pláč a nemoc. Naše rodičovská potíž je v tom, že často nechápeme, že se nám ti uplakaní tvorečkové marně snaží něco sdělit. Pak přicházejí na řadu emoce jako vztek, hněv, podrážděnost, sebelítost a následně pocit viny nebo selhání. Ve chvíli, kdy nás emoce pohltí, dostáváme se vlastně přímo do kontaktu se svým nastavením mysli. Proto jsou i tyto zkušenosti velmi cenné a můžeme je využít pro osobní růst. Postavit se svým stínům čelem stojí ovšem značnou dávku námahy, bdělosti a odvahy.

Jakou formu zpracování pro rodiče, jejichž problémy děti často odrážejí, kniha nabízí:

„stav se často zlepší jízdou v autě: dojde k působení vybrací (chvění); jemné masáže, které vyvolávají pocit péče a bezpečí; přiznat si vlastní kolísání nálad a projevovat je; akceptovat střídání emocí u sebe i u dětí; dosáhnout toho, abychom si uvědomili vlastní bolesti a strasti, které jsme nikdy neprojevovali; najít způsoby, jak vypustit vlastní potlačovaný křik; poznat (uznat) agresi jako vitální základní sílu; zříci se toho, co není zdravé a prospěšné (např. příliš časté a nesprávné jezení; v přeneseném smyslu: panika při každém pláči dítěte); naučit se mít trpělivost a sloužit; naučit se být matkou/otcem až na hranice snesitelnosti; dávat to, co máme nejlepšího, a pak se naučit zachovávat vnitřní klid přes vnější bouře.“

Přijetí mateřství a otcovství je klíčové pro prožívání prvních měsíců s novorozeňátkem. I když je těhotenství chtěné a rodiče se na miminko těší, porod je branou k zasvěcení do rodičovství, a to s sebou nese prožívání nejen prozatím nepoznaného štestí, ale i vlastních hranic a omezení včetně agresivity a bezmoci. Právě nezištná služba a pocit ztráty vlastní svobody a prostoru pro sebe sama může prvorodičům nadělat v prvních týdnech po narození miminka značný zmatek v hlavě.

Často pak mysli trvá právě první dva až tři měsíce než se přeprogramuje do nové role. V horším prřípadě s rolí matky či otce bojujeme celý život. Zrovna tak i narozenému miminku zabere většinou první tři měsíce, než si zvykne na naši realitu a život v hmotném těle. Proto i velké množství novorozeneckých potíží samovolně odezní tři měsíce po porodu.

V dnešní době tak běžné tříměsíční koliky Dhalke popisuje takto: „Tělo se zdráhá v nesprávnou dobu strávit velké množství potravy; dítě požaduje kontakt, pozornost a aby na ně někdo mluvil, a na základě nedorozumění je krmeno a krmeno, takže tím se v jeho střevech smíchá všechno mléko v různých fázích strávenosti, což přetěžuje střeva a vybízí ke stávce; dítě se ještě nedovede vyrovnat s požadavky na trávení života; bolestné zpracovávání světa: nejprve je nutno se naučit trávit; od čtvrtého měsíce má pak dítě k dispozici jiné možnosti kontaktu prostřednictvím kůže a tím dojde ke zlepšení situace.“

Jak je vidět, právě kontakt a komunikace jsou zásadní „léky“ pro překlenutí případných těžkostí a náročnějšího sžívání. Řešením jak se tříměsíčním kolikám vyhnout nebo je alespoň zmírnit dle Dalkeho je: “ kojit jen v rozmezí několika hodin (ne podle strnulého systému, ale ani pokaždé, když dítě zakřičí, protože to kromě toho vede k domněnce, že všechny problémy lze zmírnit jídlem); poskytnout dítěti nezávisle na kojení dostatek kontaktu (prostřednictvím kůže); dítě duchovně podporovat, místo abychom jej přetěžovali. Splnění: s dítětem nezacházet podle určitých konceptů (kojení podle jeho potřeby, kojit každé 4 hodiny atd.), ale podle vlastního cítění.“

Autorka: Tereza