Pedagogika Marie Montessori

Dlouho jsem přemýšlela, zda mám napsat tento článek. Mám dojem, že toto téma u nás není příliš známé, a když o tom s někým mluvím, dívají se na mě, jako že chci lákat lidi do nějaké sekty. A tak si v tichosti dělám doma věci po svém a o Montessori pedagogice mluvím, jenom když se mě někdo zeptá.

Jenomže kolikrát si říkám – co já bych dala za to, kdybych informace, které mám dnes, měla v době, kdy byly moje děti malé. Kolik nedorozumění bychom si ušetřili, jak bychom si to všechno mohly zorganizovat jinak, lépe, až bych někdy brečela… Vím, že je všechno tak, jak má, a že informace ke mně přišly v pravou chvíli – i když mi to teď tak třeba nepřipadá. Jenomže vy tady malé děti máte, a třeba by to mohlo být někomu užitečné, tak se pokusím napsat stručně aspoň něco. A zrovna dneska, jako by mi něco říkalo: jdi do toho, zkus to napsat. :-)

Seznámení s prací Marie Montessori kompletně změnilo můj pohled na děti, na výchovu a vzdělání. Z původních představ nezůstal téměř kámen na kameni. A nebylo to pro mě jednoduché.

Co byly pro mě ty největší rozdíly?

1. Vzdělání není něco, co dává jeden člověk druhému.

Ve skutečnosti nemůžeme někoho něco naučit – je to mýtus. Malé dítě samo nejlépe ví, jak a kdy se má naučit přetáčet, plazit, lozit, chodit, běhat, mluvit, komunikovat atd. Je toho hodně, co se děti samy naučí, a všechny tyto činnosti jsou docela obtížné. Kdybychom se pokusili sepsat metodiku, jak přesně, kdy a jakými postupy, by se děti měly učit mluvit, chodit atd. popsali bychom spoustu papíru a stejně by metodika nebyla univerzální ani dokonalá. Přitom každé dítě ví jak na to! Role rodičů a vychovatelů spočívá v tom , že jim připravíme prostředí, vhodné podmínky, aby se děti mohly rozvíjet a učit. Rodiče, učitelé a vychovatelé potom buď připraví dětem takové prostředí, že se děti mohou rozvíjet a  učit se vše co potřebují a bude je to bavit, nebo je zabrzdí v jejich vývoji a znechutí jim učení se čehokoli a vzdělávání na celý život.

2. Senzitivní fáze

Marie Montessori vytvořila svoji práci tak, že pozorovala děti, byla s nimi v každodenním kontaktu (rozhodně nebyla žádný teoretik).

Každý člověk se narodí s vlastním plánem, co by chtěl v tomto životě udělat, dokázat. Každý člověk se narodí s vlastní, fungující „navigací“, která mu říká, co má teď zrovna udělat, aby nakonec došel tam, kam chce. Malé děti mají tuto navigaci ještě v pořádku a prostě vědí, co mají dělat.

Ve vývoji člověka existují tzv. „senzitivní fáze“ – to jsou období, kdy je člověk citlivý na určitou činnost určité téma, fakt ho to v tu chvíli hodně zajímá a baví a je schopen se toho hodně naučit. Senzitivní období jsou součástí této „vnitřní navigace“ a každé dítě to ví! Postupně přicházejí různé senzitivní fáze (například na lezení, chození, řeč, zpěv, zkoumání gravitace, chůze/lezení do schodů, zkoumání rovnováhy, otevírání a zavírání skříní, oblékání, čtení, psaní, počítání, poznávání zvířat, rostlin..  – je jich opravdu hodně). Tato období jsou buď využita a dítě se naučí to, co může a chce, nebo období odejde, promešká se, a už se třeba nevrátí. Potom se dítě (nebo i dospělý) třeba stejně naučí to, co je nutné, ale dá to víc práce, není to vždy taková zábava a zpravidla nedosáhne svého osobního maxima.

Pokud maminka správně pochopí, co jí její dítě dává najevo, může vytvořit podmínky, aby si dítě uspokojilo své potřeby s respektem k jeho senzitivním obdobím. Dítě bude šťastné a hodně se toho naučí. Pokud maminka například nepochopí, že dítě svým chováním dává najevo: „mám období, kdy potřebuji zkoumat gravitaci“, může se rozčilovat, že vyhazuje věci z poliček na zem, může mu zakazovat shazovat věci ze stolu, může trestat, může křičet, může slibovat, odměňovat, ale nepomůže to. Oba budou nešťastní, dítě se může snažit jí vyhovět, ale stejně si nedokáže pomoci. Ví, že musí. Jestliže ale maminka pochopí – aha, máme senzitivní období na gravitaci, můžou spolu (nebo dítě samo má-li vhodné prostředí) házet kamínky do potoka, kuličky do kyblíku, cokoli kamkoli, kde to nevadí a kde se to může. Potom je možné dítěti vysvětlit, že na stole je nádobí, které patří na stůl a je potřeba s ním zacházet opatrně. Pokud si chceš házet – můžeš jinde (a nabídnout konkrétní možnost)

Podobné je to i třeba se senzitivním obdobím – schody. Pokud doma schody nejsou, může se maminka rozčilovat jak chce, že se přece nesmí lozit systémem stolička – židle – stůl – police – skříň – lustr. To přece není bezpečné! Ale když dítě zrovna potřebuje lozit nahoru (do schodů) a dolů a nemá jinou možnost! Co má dělat?! Pokud to maminka pochopí, tak vytvoří podmínky (třeba na procházce) tak, aby dítě mohlo chodit/lozit do schodů, po žebříku atd., kolik potřebuje. Potom je možné doma vysvětlit například, že na židličce se sedí, na stůl si dáváme nádobí a třeba svačinu. Pokud nejsi svačina, tak patříš na židličku a ne na stůl.

Takových nedorozumění, způsobených nepochopením senzitivního období dítěte, jsem já sama se svými dětmi zažila opravdu hodně. A bylo to úplně zbytečné! Teď mě to mrzí..

3. Připravené prostředí

Připravené prostředí souvisí s respektem k senzitivním obdobím. Je to prostředí, ve kterém se dítě dobře orientuje. Ví, kde co je, a kam se co má vracet (a je vedeno k tomu, aby to opravdu dělalo). Má k dispozici pomůcky, které si může půjčit a hrát si s nimi (a uspokojovat své senzitivní fáze). Můžou to být hračky, ale mohou to být i Montessori pomůcky vytvořené doma svépomocí. (například pomůcky pro praktický život není těžké připravit – přesýpání fazolí, mouky, vody, přendávání např. kaštanů kleštičkami, lžící atd. z jedné nádoby do druhé atd., Montessori pedagogika má propracovaný systém, který je možné improvizovat doma, děti to baví, a dosáhnou už před 3. rokem značné zručnosti a samostatnosti).

Děti jsou zvyklé mít vlastní pracovní plochu na práci (podle charakteru činnosti buď na stole nebo někde na zemi na koberečku – kde si zrovna vyberou).

4. Respektující komunikace

Respektující komunikace je pro mě kapitola sama pro sebe. Už od Ernestíny jsem slýchala, že dítě je partner, že je dobré s dětmi komunikovat jako s rovnocennými, protože rovnocenné jsou. Jenomže jak na to? Když jsem nikdy nic takového v praxi neviděla ani neslyšela! V tomto mě obrovsky ovlivnila kniha Respektovat a být respektován od manželů Kopřivových a dalších autorů (jsou tam 4 autoři) a následně jejich seminář. Tam je to tak úžasně, prakticky jednoduše a srozumitelně objasněno i se všemi riziky a důsledky například odměn, pochval, trestů atd. Pochopení rozdílu mezi vnější a vnitřní motivací je pro výchovu a vůbec komunikaci s lidmi velmi důležité a většina lidí to nezná.  Autoři také nabízejí celou řadu praktických návodů, jak na to. Jsou fakt úžasní. Manželé Kopřivovi jsou oba psychologové,  mají sami asi 5 dětí, takže rozhodně nejsou žádní teoretici.

5. Svoboda a pravidla

Další otázka je zda by si děti měly dělat co chtějí (a potřebují) nebo by měli „poslouchat“ a být hodné. Jak vlastně na to?

V Montessori pedagogice existuje svoboda dětí. Opravdu si můžou „dělat, co chtějí“, dělají to a vědí proč. Děti vědí, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Jsou vedeny k tomu, aby respektovaly hranice své i druhých lidí. „Připravené prostředí“ v montessori pojetí je prostředí, které má jasná pravidla ( pravidlo je něco, co dodržují všichni) a zákonitosti. Pokud tedy dítě vyrůstá v prostředí, které je pochopitelné a má jasná pravidla, není potřeba, aby za ním stále někdo chodil a říkal mu, co má dělat, dítě se může více rozhodovat samo.  Pro ty, kteří to nikdy neviděli, je to možná těžko pochopitelné, ale v Montessori systému to takhle opravdu funguje.  

A jak je to teď u nás?

Moje děti mají své nejdůležitější období do 3 let už nějakou dobu za sebou, takže z hlediska Montessori pedagogiky jsme už spoustu věcí prošvihli. Co se dá dělat..

Dokonalé připravené prostředí v duchu Marie Montessori se mi doma nepodařilo nastolit, ale máme dílčí úspěchy. Problém je i v tom, že já ten řád zatím zkrátka nemám v sobě. Respektování některých pravidel je u nás potřeba stále připomínat, a vzhledem k tomu, že nejsem vždy zcela důsledná, výsledek není dokonalý. Respektující komunikace se mi někdy daří lépe a někdy hůře se všemi následky, co k tomu patří.

Vzhledem k tomu, že prvních několik let jsem své děti vedla k tomu, že mají poslouchat, a dalších pár let je to teď zase odnaučuji, vyznívá moje výchova trochu chaoticky.

Nyní děti chodí na 1. stupeň ZŠ. Starší dcera do běžné třídy (Montessori přístup má občas na letním táboře, nějaké pomůcky máme doma, snažím se jí aspoň pomáhat s tím, co se učí ve škole. Právě jsem objednala montessori pomůcky na vyjmenovaná slova – jsou úžasné!), mladší dcera nastupuje v září do nové Montessori třídy na naší ZŠ. Na pomůcky se složili rodiče (a nebylo to málo, panuje zde úžasné nadšení, doufám, že nám vydrží).

Já studuji kurz Montessori pedagogiky v Praze a neumím nikomu logicky vysvětlit proč to dělám, když nejsem učitelka. Asi mám zrovna senzitivní období :-) a následuji svoji vnitřní navigaci. Ona mě někam dovede. A kdyby ne, tak je to aspoň zajímavé :-).

Přeji všem hezký den a co nejvíce porozumění a shody s vašimi dětmi.

Marcela

Poznámky a doporučení:

Literatura o Montessori pedagogice není k dispozici téměř žádná, ale sem tam se něco najde.

Na webu www.montessoricr.cz jsou odkazy na různé akce a vzdělávací semináře. Občas někde někdo organizuje semináře pro rodiče, prarodiče, zájemce atd. Mně osobně se líbí semináře, které vede paní Štarková (lektorka z Bratislavy).

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.