Opět v očekávání

Termín porodu máme stanovený na zítra a pořád mi leze do hlavy, že miminko čeká, až sepíšu tento článek. Nechce se mi, ale už mám laptop na klíne, hlazením posouvám zadeček zaražený v levém podžebří, abych se u toho psaní mohla alespoň občas nadechnout. Přání miminek, i těch ještě nenarozených, by se přeci měla brát v potaz.

 

Že se k nám chystá druhé miminko jsem věděla už pár měsíců po narození Sárinky. Dušička si nás občas ze svých výšin přicházela očuchnout a já jsem vytrvale vysílala prosebné výzvy, že ještě nejsem na druhé dítě připravená. Potřebovala jsem v sobě najít mateřské sebevědomí a mít dostatek času na naprosté sžití se s novou rolí. A také jsem se chtěla ještě před dalším početím párkrát vyspat, což mi naše noční kojící maratóny moc neumožňovaly.

 

Po Sárinčiných prvních narozeninách jsem věděla, že už pomalu přichází ten správný čas dát další dušičce příležitost k prožití lidské existence. Sárinka se sama od sebe odstavila a já jsem měla před sebou pár týdnů na plánovanou očistu těla. Tělo si výzvu k odložení zbytečností pojalo po svém a systematicky nechávalo na povrch probublávat jednu chronickou či nedoléčenou nemoc za druhou. Místo pití harmonizačních bylinek a očistného cvičení jsem se propracovala k antibiotikům a vděčně jsem přijala jejich širokospektrální likvidaci mých usazených neduhů. Věděla jsem, že bez nich bych nebyla schopna udělat tečku za částí své minulosti a že pokorné přijetí alopatické medicíny mi bude více ku prospěchu, než můj obvyklý postoj „já sama“ (vše vyřeším, se vyléčím atd.)

 

A pak si přilétla. Nemůžu říct, že bez upozornění. Dušička nakukovala stále, ale pro jasnou pozvánku si přišla k budoucímu tátovi. Až pár týdnů po zjištění těhotenství mi totiž prozradil, že v momentě, kdy byla snad první příležitost navázat se do mého těla mu zašeptala do ouška: „Můžu?“ a tatínek souhlasil. (Následně jsem si trošku zažárlila, že mi o svém paktu včas neřekli. Však jsem k tomu měla také co říct ne? :-)

 

Následoval klasický scénář. Podezření, nejistota, negativní těhotenský test, rozloučení se s pocitem těhotnosti, ještě větší podezření. A poté přišla rozhodující noc, kdy se Sárinka k ránu budila a plačtivě vyvolávala heslo: „Mimi, mimi.“ Vím, že ona ví a tak jsem ji hned ráno přivázala do šátku na záda a šupajdily jsme pro další těhotenský test – ovšem tentokrát již průkazný. Manžel ho dostal naservírovaný místo zákusku k obědu. Zasmáli jsme se, objali se a věděli, že tak to má být.

 

Druhé těhotenství ubíhalo rychle a klidně. Cítila jsem se líp než před tím a už jsem měla také prošlapanou cestičku k místnímu porodnímu domu, kde se narodila Sárinka. Jeho majitelka Evelyne nás přijala pod svá vskutku andělská křídla a já jsem si užívala měsíc po měsíci jejích laskavých rukou, šetrného přístupu a také ohromné důvěry v mé tělo a v jeho moudrost. Na ultrazvuk mě poslala dvakrát. Jednou na začátku a podruhé v půlce těhotenství. Všechno bylo v pořádku a pohlaví miminka jsme nechali zastřené tajemstvím.

 

Sárinka průběžně rostoucí bříško pusinkovala, a bavila mě svojí fantazií. Mnohokrát prohlásila sourozence za „holčičku - bratříčka,“ pak za „sestřičku- chlapečka“ a vůbec se nenechala rozhodit mými snahami nakouknout pod roušku tajemství a vědět víc, než jen tuším ze svých vizí a meditací. Dlouho se také držela tvrzení, že miminko je krtek. Vzhledem k tomu, že další, i když ne tak prosazované varianty, byly jaguár a ananas, byla jsem i za krtka s výhledem snadnějšího porodu docela ráda. Rodit ananas totiž zásadně a ze zásady odmítám.

 

Na rozdíl od prvního těhotenství jsem nestíhala sledovat, kdy si miminko umí dát paleček do pusy, kdy už slyší nebo kdy se mu vyvinuly řasy a nehty. S ani ne dvouletým batoletem jsem byla ráda, když jsem si našla každý den chvíli kolem půlnoci na pár minut jógy a meditaci – rozhovor či mazlení s miminkem. A ještě v temnější, zato o to klidnější noci, respektive až k ránu jsem dotahovala do konce svůj vnitřní rest – meditační CD pro nastávající, toužící a současné maminky. Povedlo se, „narodilo se“, poslala jsem ho do světa a mohla se tedy soustředit na posledních pár kilometrů těhotenského maratónu.

 

Začátkem devátého měsíce těhotenství přišla zkouška mé víry. Překvapila mě, i když jsem si říkala, že tak snadné a bezproblémové těhotenství by snad pozbylo „výchovný“ charakter. Právě ve chvíli, kdy jsem s úsměvem na rtech měla vítat tchána na letišti mi volala Evelyne. Testy na cukr jsou zvýšené. Musíme vzít kontrolní vzorek krve a já dodržovat dietní a pravidelný stravovací režim. Místo radování se z návštěvy se mi chtělo brečet. Neměla jsem pocit, že mám cukrovku. Ani, že miminko by bylo moc veliké, ani že nám hrozí nějaké nebezpečí, ale skálopevná jistota byla ta tam. V zatmění mysli jsem se zapomněla Evelyne zeptat o kolik jsou hodnoty překročené. V noci se mi toho v hlavě semlelo mnoho a až k ránu jsem se po celonočním odpálkovávání obav a hrůzných představ dostala do klidu. Ten byl odměněn informací, ze limit cukr překročil o pouhých 5% a že to může být klidně jen „náhoda.“

 

V den kontrolního odběru mi Sárinka hned po probuzení a překouknutí bříška řekla: „Miminko obráceně. Otočilo - bohužel.“ Říkala jsem to před vyšetřením Evelyne a ukázalo se, že Sárinčin hloubavý pohled do nitra dělohy správně prozradil, že miminko se od minule otočilo zádičkama z pozice napravo do pozice nalevo. Jen z pohledu Evelyne to nebylo bohužel, ale spíš bohudík, jelikož tato pozice je prý pro porod výhodnější. Testy tentokrát vyšly v limitu, ale já si zvýšený prst vzhledem k zbytečnému příjmu sladkostí pamatuji pořád. Také jsem od té doby shodila nadbytečné vyměkčení stehen a impozantních zadních partií.

 

Hlídací babička k nám do 1000km vzdáleného domova od rodné hroudy přijela necelé tři týdny před termínem. Byla jsem a jsem vděčná, že tu s námi je. Až přijde naše velká chvíle, s klidným svědomím nechám Sárinku v její láskyplné péči a pojedu vstříc tomu největšímu zasvěcení v životě ženy. Jen vědět, kdy to bude...

 

Další článek bude tudíž buď o přenášení, či porodu. Druhou variantu bych brala víc, ale vím, že jen ten malý, škytající človíček uvnitř mě ví, kdy má vytančit ven. Má moji důvěru a věřím, že i já jeho . . .

 

Další rest splněn, tak můžeme do akce, co říkáš miminko?

 

Autorka: Tereza

 

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.