Od plínky k umyvadlu – rok poté

Je to téměř přesně rok, co jsem psala článek o tom, jak mě tehdy můj dvoutýdenní syn vycvičil a navedl na mimoplenkové vylučování. V té době jsem byla prošpikovaná hormony poporodní euforie a každé hovínko odchycené do umyvadla pro mně  bylo pokladem přiměřeným hroudě zlata v sítě zlatokopa. Od té doby se lecos změnilo. Hroudy zlata trošku ztratily svůj lesk a zevšedněly, ale i tak je toto téma pro mě důvodem k radosti, juchání  a prožívání mateřské pýchy. Kdo by to byl řekl…

Začnu malou a nevědecky pojatou statistikou. Slabší povahy a čtenáře se silně vyvinutou představivostí varuji. Čůrání mimo plenku se konstantně odehrávalo několikrát denně. Hlavně ranní odpouštění cisterny po prokojených nocích jsem považovala za úspěch a Theo zase za pěknou podívanou, jak daleko a vysoko dokáže pokropit obložení koupelny. Co se týká kakání, tak byly dny, kdy Theo poslal do umyvadla i 5 náloží denně a pak byly dny, kdy se nám nedařilo.

Když bych naše kakací úspěchy zprůměrovala, za ten rok jsme do umyvadla či toalety průměrně nachytali 2 nadílky denně. To máme nějakých 730 hromádek. Každá mohla mít přibližně tak 100 gramů (hrubý odhad. Zas taková nadšenkyně nejsem, abych jednotlivé dávky vážila). Celkem to tedy dělá něco přes 70 kilo hovínek, která Theo neměl rozmazaná po zadečku. Na plochu fotbalového hřiště přepočítávat nemůžeme, ale i tak by to bylo pěkných pár desítek pětilitrových zavařovaček. V souhrnu tak bezplenkově vykakal o pár kilo víc, než váží jeho tatínek. Já jsem vás varovala, že nemáte číst, pokud máte slabší žaludek :o)

Aby byl výčet kompletní, musím zmínit i naše období bezplenkovacího vzdoru. Přišlo po Theově 10. měsíci, kdy už byl hodně pohyblivý a okolní svět ho neodolatelně lákal k objevování.  Naše siesty nad umyvadlem ho vyloženě zdržovaly, až štvaly. Vykrucoval se, kňučel a rozhodl se, že bude systematicky čůrat a kakat do plenky a když dostane příležitost, tak s radostí i na koberec, sedačku, balkón, sestřiččinu nožičku, ale hlavně ne tam, kam se ho máma snaží zmanipulovat. Podezřívám ho, že se naučil navzdory všem medicínským poučkám svoje potřeby dokonce zadržovat, aby je mohl provést až pár sekund po přebalení.

Vzdala jsem to. Cílem mého bezplenkového úsilí bylo poskytnout synovi komfort, který mu bude vyhovovat. Ne ho stresovat a snažit se vpasovat do mých mateřských ambic. Pokaždé, když mě tříletá Sárinka upozornila „Mami, Theo smrďákuje“ a já ho šla zbavit plenkové nadílky, ukázala jsem mu znak pro přebalení - používáme zaklepání pěstičkou na hlavu.

Krátce po svých prvních narozeninách mi Theo připravil dárek. Seděli jsme v motorestu U devíti křížů a on si zaklepal na hlavu. Pochopila jsem, že nezpochybňuje moji inteligenci, nýbrž znakuje známé gesto se specifickým významem. Odešla jsem s ním na záchod, on se tam vykakal, vyčůral a já jsem při cestě ze záchodu blahem létala pár centimetrů nad zemí. Od té doby si na hlavičku klepe několikrát denně.  Někdy kvůli kakání, někdy kvůli čůraní, někdy kvůli prdnutí a někdy jen tak. Zjistil totiž, že když mi po ránu ukáže tento znak, maminka vyskočí okamžitě z postele a začne se něco dít. Bez klepání mu mé zaktivování trvá o poznání déle. Také je to osvědčený způsob, jak se dostat z postýlky a oddálit chvíli spaní o tour de koupelna. A já mu tyto jeho výdobytky ráda dopřeju. I když někdy předem tuším, že si ze mě dělá legraci a chce si jen vyvětrat prdku a prožít svoji moc spojenou s tímto znakem.

Theo, my to spolu k tomu odplenkování jistě brzy doklepeme. Viď?

Misi „Od nočníku k umyvadlu - rok poté“ prohlašuji za úspěšnou!

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.