O vnějších a vnitřních dětech

Rodinné konstelace a systemický přístup k dětem

„Děti jsou naše budoucnost“ – tuto větu jsem slyšel mnohokrát jak i v Německu – mé druhé vlasti – tak i zde. To je myšleno jak i materiálně (dnešní děti budou jednou zajišťovat svou prací naše důchody) tak i ve smyslu, že jací z dětí vyrostou dospělí, tak bude vypadat svět za deset, dvacet a třicet let. Podíváme-li se na platy učitelů, podporu nových projektů ve školství a často i kvalitu práce s dětmi, nemyslím, že by nám na naší budoucnosti příliš záleželo. To souvisí také s hranicemi současné politiky, která – určována volební periodou čtyř let – nemá a ani nemůže mít existenční zájem na dlouhodobých řešeních, na cílech, které překračují horizont krátkodobého „získání pozice“. Tento článek však není další polemikou v předvolební mánii. Raději bych chtěl ukázat některé nové směry v chápání výchovy dětí, nové přístupy k dítěti – jak k tomu vnějšímu ve školách a rodinách, tak i k tomu vnitřnímu, které je schováno někde hluboko v nás.

Rodinné konstelace jsou živě diskutovaná a expandující metoda práce s celky. Jako organizátor „konstelačních“ konferencí a propagátor systemických konstelací se setkávám občas i s kritikou této práce, které se pokouším čelit poukazováním na to, že každá nová metoda s sebou přináší nejen pozitivní možnosti, ale i „módní“ efekty, devalvaci a nárůst očekávání a s tím i přicházejících zklamání. Jedno však na systemických konstelacích zůstává bez kritiky – jejich holistický přístup, jejich zájem o celý systém, ne pouze o tu část rodiny, partnerského systému nebo kolektivu v podniku, která zdánlivě „působí problémy“. V tomto smyslu poskytují rodinné konstelace možnost, při výchově dětí zahrnout do našeho zorného pole i širší okolí, celou rodinu a také nás samé. To poslední je vždy nejnamáhavější a nejbolestnější.

Před pěti lety jsem se setkal s prací německé pedagožky a terapeutky Marianne Francke-Grickschové, která od začátku devadesátých let praktikuje rodinné konstelace ve škole, se skupinou jedenácti- až čtrnáctiletých dětí. Marianne o své práci napsala strhující knihu, která nyní vychází koncem března v českém překladu („Patříš k nám“, nakladatelství Shambala). Zde popisuje rostoucí zájem svých žáků páté a šesté třídy mnichovského gymnásia o rodinné konstelace (německá gymnásia začínají od naší 5. třídy a trvají devět let). Vše začíná velmi jednoduše – Marianne navrhne dětem, s kterými cvičí počítání zpaměti, si představit během řešení úlohy, že za nimi stojí někdo z rodiny, který je podporuje. Protože děti počítají na čas a výsledky jsou tedy dobře měřitelné, zjistí třída, že se výkon u mnohých zlepšil. Děti jsou zvědavé a ptají se učitelky, jak je to možné. Marianne vypráví o předcích, jako o našich kořenech, ze kterých vyrůstáme a o možnostech, jak se s nimi spojit a jak si vzít jejich podporou. Zájem dětí roste a tak se s nimi učitelka dohodne, že se budou jednou v týdnu, namísto páteční dvouhodiny němčiny, zabývat otázkami jejich rodin, předků a problémů, které děti v tomto ohledu zaměstnávají. 

K velikému údivu učitelky je zájem dětí, které se „normálně“ zajímají spíš o odpojení se od rodičů, o násilí v televizi, o drogy nebo „randění“, obrovský. Z těchto pátečních hodin se během školního roku vyvine důležitá spojnice mezi tím, co děti prožívají ve škole a tím, co je zaměstnává nebo trápí doma. Děti si zkouší postavit svůj rodinný systém, prožívají smutek z rozdělení a radost z toho, být někde doma nebo být zase ve spojení s celkem. Protože mnoho dětí pochází z neúplných rodin, vymýšlejí nápadité možnosti, jak rodinu zase spojit, jak „přibrat babičku, která zůstala v Chorvatsku, když rodiče utíkali, a která k nám patří“ nebo jak se vyrovnat s tím, že táta a máma už nebydlí spolu, ale „přesto mě oba mají rádi“. Ale nejen to, děti se učí řešit problémy celistvě, tím, že se cvičí v schopnosti se vcítit do druhé strany namísto s ní bojovat a vylučovat vše to, čemu nerozumím, co je jiné nebo cizí. To je pro „normální“ třídu v Mnichově, kde v některých třídách převažují děti imigrantů nad německými dětmi, životně důležité. 

Já sám jsem byl před několika týdny pozván neziskovou organizací, která existuje při jedné východočeské škole, abych pracoval několik hodin s dětmi. Protože nejsem pedagog, a od svých školních let jsem nikdy před třídou nestál, měl jsem samozřejmě veliké pochybnosti o mých schopnostech, téma rodinných konstelací třídě záživně prezentovat. Má laskavá hostitelka mě ujišťovala, že se děti na mě moc těší, což jsem ale přičítal spíš jejímu optimismu, než realitě. Můj zážitek ve škole však úplně přehodnotil můj obraz o schopnostech a zájmu dětí, se touto tématikou zabývat. Z původně dvouhodinového workshopu se stal tříhodinový, a kdybych neměl další termíny, mohli bychom zůstat sedět s dětmi a z hostitelkou až do večera. Po jistém čase „roztávání“ se děti začali hlásit s otázkami a vlastními náměty, které se týkaly problémů s rodiči, sourozenci, s učiteli a s kamarády. 

Děti velmi rychle pochopily, jak se konstelace dělají a o co v nich jde – o spojení se s celkem, o pohyb k sobě, o doplnění vyloučených částí systému. Zatímco dospělí, kteří stojí v okrajových nebo „vyloučených“ pozicích, mnohdy trvají na svém právu, k systému nepatřit (tj. mít možnost zůstat sám, v izolaci), děti na těchto místech si skoro vždy stěžovali, že jsou „příliš daleko“, že jim ostatní chybí a přáli si být spolu. Při problému se „zlým“ a „řvoucím“ učitelem zjistili děti, že tento učitel nemůže mít žádnou skutečnou autoritu, protože prostě postrádá jak i spojení s třídou, tak i podporu ostatních učitelů. I tady se ukazovalo jediné řešení – nutnost reintegrace vyloučeného. Od dětí padl návrh, že by třída mohla s tímto učitelem udělat nějaký výlet.

V jiné konstelaci se setkali dva rozhádaní bratři, kteří byli oba přítomni. Nechal jsem je oba si vybrat každého za sebe zástupce z dětí a postavit je tak, jak to cítí. Pozice byla jasná – oba se postavili na opačný konec kruhu sedících dětí, zády k sobě. Oba zástupci po sobě pokukovali přes rameno a po dotázání se, jak se jim daří, odpověděli „ten druhý mi trochu chybí“. Na můj popud, se pohybovat, se oba otočili k sobě, zůstali ale stát. Nyní jsem se zeptal třídy, „co bychom s tím mohli dělat, když si vzájemně chybí, ale nikdo nechce udělat ten první krok?“ Třída navrhla, ať udělají krok najednou, společně. K tomu oba bratři („originálové“) svolili. Zástupci se tedy pohnuli jeden krok k sobě, potom druhý a potom, za velikého povzbuzování třídy a účasti obou sedících bratrů třetí – nyní stáli již asi metr od sebe. Nyní jsem se zeptal bratrů, zdali by si chtěli zkusit, jaké to v této nové pozici je. Oba se tedy postavili na místo svého zástupce a oba uznali, že je to lepší, než předtím.
“Teď si vyměňte místa a tím i role, na chvíli bude jeden bratr představovat druhého a naopak“, navrhl jsem. „Jak se cítíte?“ Po chvíli rozpaků mohl každý bratr popsat situaci trochu z pozice toho druhého. Celá konstelace skončila předběžnou dohodou o tom, se vzájemně „míň štvát a mlátit“, za bouřlivého potlesku všech ostatních dětí.  

Odcházel jsem ze školy s podivnou pocitovou směsí z dojetí, naděje ale i smutku. Smutku z toho, jak veliké integrační cítění děti mají a jak málo my, dospělí, rodiče a učitelé přispíváme k tomu, v dětech tento „smysl pro celek“ podporovat. Náš na individuální výkon zaměřený školský systém produkuje spíš vzájemnou konkurenci (zákaz spolupráce při písemkách, hodnocení ve smyslu: kdo je nejlepší, nejrychlejší, nejmazanější) než pocit sounáležitosti. Na cestě domů mě zastihla esemeska od mé hostitelky a organizátorky workshopu: „Děti září a pomáhají si vzájemně. Je to jako malý zázrak. Dokonce si toho všiml i náš ředitel.“

V našem přístupu k „vnějším“ dětem vidím souvislost s naším „vnitřním“ dítětem, s tou částí naší osobnosti, kterou jsme jako slabou a ve společnosti nefunkční odsunuli do oné zamčené třinácté komnaty, odkud se čas od času nesměle hlásí. To se stává v okamžicích, kdy v práci tajně „zneužíváme“ firemní počítač pro nějakou hru, nebo když našemu synovi ukazujeme funkci technické hračky, případně naší dceři kupujeme brusle na krasobruslení a radíme s oblečením panenek. Většinu času ale stráví naše vnitřní dítě bez kontaktu s naším vědomím, a pouze komunikativní transakce typu „Tento vůz je ale pro vás určitě příliš drahý“ – „Ne ne, právě ten si vezmu“, kdy šikovný prodavač oslovuje právě toto vnitřní dítě, ho dokáže nabudit. (Viz Eric Berne: „Jak si lidé hrají“.) V konstelační práci se poměrně často setkávám s tímto zapomenutým malým tvorem, který se od zbytku osobnosti oddělil v okamžiku, kdy jsme se rozhodli stát se dospělými, převážně proto, že to už nebylo k vydržení, zůstat malý.

Zůstat „malé dítě“ by pro nás tehdy znamenalo zůstat bezmocný, opuštěný, deprivovaný, ale i zahlcený přílišnou pozorností nebo hroutící se pod přílišnými očekáváními. „Vyrůst“ se nám zdálo (a také ve většině případů i skutečně bylo) naše jediné záchranné stéblo. Návrat k našemu vnitřnímu dítěti je návrat k tomuto okamžiku rozchodu (mnohdy k mnoha takovým okamžikům). Jako každý rozchod, i tento byl provázen bolestí. Cesta zpátky tedy není lehká a my se bráníme, ji nastoupit. Naše malé vnitřní dítě nechceme vidět, alespoň ne v jeho „nemohoucí“ podobě. Přesto je v kontaktu s naším vlastním, „vnitřním“ dítětem, skryta veliká šance nejen pro nás samé. Dokud „vnitřní“ dítě zůstane od zbytku naší osobnosti odštěpeno, do té doby se nám nepodaří, vychovávat naše děti k integraci toho, co je vyloučené. „Patříš k nám“ je nejdůležitější věta při řešení mnoha forem konfliktů. „Já a ti druzí“, případně „my a ti druzí“ má sice pro naši (nutnou) individualizaci veliký význam, musí být ale vyváženo spojujícím „my všichni spolu“. S tímto „my“ se setká každý, kdo s dětmi zažije dobrodružství rodinných konstelací. „My“ je pro děti určující pocit, stejně důležitý, jako „já“.

Bert Hellinger jednou řekl: „V systemických konstelacích se ukazují různé druhy pohybů. Všechny pohyby ale mají stejný směr: směr, který spojuje. Nikdy jsem se nesetkal s pohybem, který odděluje.“ (Citováno podle mé paměti.) V práci s dětmi je tento směr patrný. To je určitě dobrá zpráva pro budoucnost, kterou jsou naše vnitřní a vnější děti.

Jan Bílý, lektor rodinných a systemických konstelací a holistický kouč.
www.konstelace.info

Zdroj: www.respektkporodu.cz