O mimozemšťáncích a pravdě

„Jiříku, proč ještě nespíš?“ ozvalo se ze tmy. „Kdo jsi?“ „Jsem skřítek, žiju ve tvém pokojíčku mezi hračkami a vždycky tady v noci hlídám, aby se ti hezky spalo,“ odpověděl skřítek. „Aha, já myslel, že se mi vždycky jenom zdáš. Nemůžu spát, protože přemýšlím. Myslíš, že žijou ve vesmíru mimozemšťánci?“ zeptal se Jiřík skřítka. „Asi jo,“ řekl skřítek. „No vidíš, já si to taky myslím, ale paní učitelka nám říkala, že ne. A ona je starší, tak by to měla vědět, ne? Jak se vlastně pozná, kdo má pravdu?“ zeptal se Jiřík skřítka. A skřítek mu odpověděl: „Nevím, ale znám jednu pohádku o pravdě, tak ti ji můžu říct.“ „A budou tam i mimozemštani?“ zeptal se ještě Jiřík. „Dobře, budou tam i mimozemšťani,“ řekl skřítek, přikryl Jiříka a začal vyprávět.

Daleko, předaleko ve vesmíru byla jedna malá planetka. Žila na ní spousta roztomilých mimozemšťánků, rostla spousta krásných kytiček a nad nimi poletovali pestrobarevní motýli.

Všichni mimozemšťánci si mysleli, že mají tu nejhezčí planetku ve vesmíru a byli na to pyšní. Dokonce měli zvláštní ústav, kde vědci celý den jen prohledávali dalekohledem vesmír, jestli se náhodou nenajde jiná planetka, která by mohla být hezčí než ta jejich. Jednoho dne jeden z vědců zahlédl v dalekohledu Zemi. „Mám novou planetu, mám novou planetu,“ křičel na celé kolo a běžel tu novinku ohlásit velké vědecké radě. Rada si tu zprávu vyslechla, rozhodla se, že vyšle sedm nejlepších vědců na Zemi, aby ji pečlivě prozkoumali a přinesli informace o tom, jaká vlastně Země je. Pak celá rada rozhodne, zda není náhodou krásnější než jejich planetka.

 Vědci se tedy vydali na dlouhou cestu. Každý si vybral jedno místo na Zemi, kde se nechal vysadit a strávil tam celé tři dny. Po třech dnech je zase vesmírná loď sebrala a odvezla domů před velkou radu. Velká rada zasedla, chvíli se radila a pak ten nejstarší z rady povolal vědce a řekl jim: „Právě jste se vrátili ze Země, říká se o ní, že je modrá a krásná. Ostatní mimozemšťánci po nás chtějí rozhodnutí, zda je naše planeta stále krásnější než Země. K tomu ale potřebujeme vědět, jaká Země opravdu je. Proto jsme vyslali vás, naše nejváženější vědce. Nyní nám co nejvěrněji popište, co jste viděli.“

„Milá rado,“ spustil první vědec, „asi vám bude stačit můj názor. Vybral jsem si na pozorování místo na vrcholu nejvyšší hory. Viděl jsem tedy všechno shora a můžu asi nejlépe říci, jaká Země doopravdy je. Všude jsou jen špičaté skály a sníh. Pořád fouká silný vítr, sněží a je zima. Žádné krásné květiny nebo motýli jako u nás. Jediné, co občas kolem mě prolétlo, byl orel a ten barvami opravdu nehýří. Ani tam nežijí žádní lidé. Myslím, že to není hezké místo pro žití.“ Vědec se uklonil a odešel.

Před radu nastoupil druhý: „Můj kolega nemá pravdu. Já byl na nejsevernějším místě zeměkoule. To je ten pravý vrchol, odkud je nejlépe vidět, jaká Země opravdu je. Ano, je tam sníh, zima a často fouká, ale skály tam nejsou. Jsou tam jen ledové kry a lidé tam žijí. To si jich jen kolega asi nevšiml. Jsou malí, schoulení v kožešinách. Mají psy a takové srandovní kulaté domečky ze sněhu, které se v kopcích navátého sněhu snadno přehlédnou. Ale určitě to není tak krásné místo plné květin, jako je naše planeta,“ dokončil svůj popis druhý vědec.

Slovo si vzal třetí vědec: „Nevím, kde předešlí dva pánové byli, ale já zvolil asi nejlepší místo. Když chci poznat, jaká Země doopravdy je, musím přece někam doprostřed. A prostředek planety je na rovníku, a tak jsem byl tři dny uprostřed Afriky. Já mám tedy pravdu. Kopce tam jsou, nikoli ze sněhu, ale z písku. Lidé tam žijí, ale schoulení jsou, protože se schovávají před žhavým sluncem. Všude je hrozné horko a sucho. Domečky mají sice malé a kulaté, ale jsou z hlíny. Jediné, v čem mají kolegové pravdu je, že tam roste málo kytek a že naše planetka je krásnější.“

To už nevydržel čtvrtý vědec a začal mluvit: „Pánové, jediné z čím souhlasím, je, že když chci něco zodpovědně prozkoumat, musím jít do hloubky, být někde uprostřed, abych si mohl být jistý tím, že můj názor není povrchní. Byl jsem tedy v úplném středu planety a musím říci, že je to jen žhavá koule bez života. Možná se vám z toho horka motala hlava, a proto jste viděli sníh a lidi. Ale věřte mi, není tam nic než žhavá láva.“

Pátý vědec se jen tak potichu usmíval: „Dobře pane kolego, jít do hloubky je potřeba, ale vy jste byl v hloubce až příliš. Nejlepší je nějaký rozumný kompromis. Nejhlubší místo oceánů. To je to pravé místo na pozorování. Byl jsem tam a musím říci, že na dně jsou opravdu písečné duny. To, co ostatní popisovali jako vítr, jsou vlastně studené podvodní proudy, a to, co kolega přirovnal k letícímu orlovi, jsou vlastně jen rejnoci, kteří se mi nad hlavou proháněli. Při bližším pozorování je Země plná života, ale s naší planetou se srovnat nedá. Kytky tam nevoní, jsou sice barevné, ale tvrdé a říká se jim korály.“

Šestý vědec byl ve velkém městě: „Ano viděl jsem vysoké domy, které vypadají jako hory, a létající stroje, ale určitě to nebyla zvířata. Lidí jsem viděl spoustu, na ulicích i v těch skleněných horách. Všechno mají takové hranaté a šedivé. Mohu potvrdit, že květin a motýlů jsem moc neviděl, za naši planetku bych to opravdu nevyměnil.“

Sedmý vědec byl z nich nejmladší: „Pánové, vážím si vašich názorů, ale já nebyl ani na nejvyšším, ani na nejhlubším místě. Nechal jsem se vysadit prostě tam, kde se mi to líbilo nejvíc. Byla to taková malá vesnička pod horami. Na horách jsem viděl sníh a večer odtud studeně foukalo, ale přes den bylo v údolí sluníčko a teplo. Stráně byly porostlé spoustou květin, jako máme doma. Všude byli lidé a pobíhaly děti. Viděl jsem psy, koně, krávy, králíky, husy. Myslím, že mají víc zvířat než my tady na naší planetce. Nevím, zda je Země hezčí než naše planetka, ale mně se tam líbilo.“

Nejstarší z rady se celou dobu tvářil zachmuřeně, probíral si rukou svoje dlouhé šedivé vousy a pak řekl: „Myslel jsem, že po vašem příjezdu budeme vědět, jaká Země doopravdy je a zda je hezčí než naše planetka. Ale vyprávění každého z vás se tak liší a já nevím, kdo z vás má pravdu. Nezbývá nám tedy než na Zemi poslat dvakrát více vědců, abychom Zemi poznali ještě lépe.“

„A tak tam posílali pořád víc a víc vědců a pokaždé se všichni vrátili s jinou pravdou. A tak stále hledali jednu společnou pravdu a mysleli si, že ji mají zrovna oni. A jestli toho ještě nenechali, tak ji hledají dodnes,“ řekl skřítek a viděl, že Jiřík stejně už dávno spí. „To je dobře, musí si odpočinout,“ řekl si v duchu skřítek. Zítra Jiříka čeká výlet s dědou na hvězdárnu.

Autor: Radek