Náš milenec, sluha a věrný přítel

Prožíváme s ním intimní chvilky o samotě i mezi lidmi. Je kdykoliv ochoten nás doprovodit i na ta nejpředvídatelnější místa a nikdy nefňuká, že ho to už nebaví a že chce domů. Je neunavitelný a neustále nás překvapuje svojí schopností se přizpůsobit, přiložit pomocnou ruku a bezpodmínečně nám sloužit, ať jsme v jakékoliv náladě. Až jeho chvíle v naší rodině skončí, bude mi smutno. Šátek mi totiž přirostl k srdci. Občas to vypadá, že i k tělu.

Je mi jedno, že nějaká studie tvrdí, že u dětí, které jsou často nošeny, se nevyvíjí úzkosti z odloučení. Ani mě neoslovilo, že nošené děti prý méně často pláčou a dříve se osamostatňují. Co mě ale totálně dostalo byla má vlastní zkušenost.

Jestli existuje hitparáda nejblaženějších pocitů, tak oddychování spícího miminečka na hrudi je jedním z těch nej. Sárinka se totiž jako nekočárkové dítě jednoduše z bříška přemístila na jeho druhou stranu a tam dokázala spokojeně prospat hodiny a hodiny. A tím mě, jako prvomatce, dala nezaplatitelnou příležitost v sobě pěstovat ten nejušlechtilejší cit - mateřskou lásku. Ta se totiž násobila s každým Sárinčiným zabroukáním ze spaní či bezděčným zamlaskáním. Pouhé sklonění zraku a nakouknutí mezi dva pruhy měkoučké látky mi nabídlo pohled pohledů – vlasatou hlavičku, dlouhatánské řasy a výraz z nebe sestoupivšího andílka. A to ať jsem byla doma vařící či uklízející, na zahradní párty rádoby inteligentně konverzující, či v obchodě zbytečně utrácející. Postýlka by byla moc daleko a kočárek snad ještě dál.

Postupně jsme se se šátkem propracovaly i k venkovním procházkám v bdělém stavu. Tedy Sári byla bdělá značně a já po prokojených nocích někdy ve stavu blízkém náměsíčnosti. I přesto jsme si společně prošátkované chvíle moc užívaly. Sárince se nabízel pohled do širého okolí a na rozdíl od výhledu z kočárku se lidem mohla místo na hýždě čí podbřišky koukat z příma do očí.

Časem přibylo i ergonomické nosítko a s ním se zrodil i nosící tatínek a následně babičky. Už samy vědí, že se miminko pod kapuckou nosítka či pod šátkem nedusí a že symfonie jemných nádechů a výdechů toho drobečka pociťovaná na vlastním těle je opojná. Dokonce i prababička vyměnila poznámku „ty jí nosíš jako to dělají opice“ za obdivné až udivené „jak se v tom hnedka zklidní.“

Děkuji a blahořečím šátku za to, že nám stále dovoluje a od začátku umožnil být se Sárinkou spolu a spolu-prožívat svět. Díky němu si můžeme špitat a povídat o tom co právě vidíme, aniž bychom to vyprávěly celému vagónu metra. Díky němu se mužeme kdykoliv přitulit a opusinkovat, aniž bych se musela ohýbat či jinak přibližovat. Stačí sklonit hlavu asi o 30 stupňů a lípnout pusinku do vlasů. Také díky němu můžeme hrát různé hry s přískoky, nadskoky a dalšími pohyby, které nás jednoznačně zařazují do škatulky potrhloušů, bláznů a podivínů. A jen díky němu má Sárinka kontinuální pocit bezpečí a odvahu na ulici oslovovat cizí lidi a v tramvaji laškovně dělat na zachmuřené spoluobčany KUK. Miluji, když někoho provokuje pohledem či slovy a po dosažení svého – to je ulovení pohledu vybrané osoby se zastydí, přitiskne ke mně a kouká pro jistotu jen jedním okem. A to nemluvím o tom, kam jsme se díky němu podívaly. I ten nejterénnější kočárek by asi sklopil uši, zbledl studem a potichoučku vycouval.

Víte, že když se v pražské ZOO narodila gorilka Moja, její maminka ji 3 měsíce nedala dolů z těla? Až poté ji začala opatrně půjčovat gorilým příbuzným a dovolila jí se osamostatňovat a poznávat svět i mimo mateřskou ochranou náruč. Něco na tom je, zdá se mi...jen lidským maminkám přestaly na těle růst chlupy a začaly šátky.

Autorka: Tereza