Na procházce

Pracuji jako chůva. Dostávám na starosti 18ti měsíční dvojčata, 2 odstrkovadla, psa a velký kočár. Vyrážíme na procházku. V parku to vypadá, jako když vypustím pytel blech. Pes se rozbíhá za ostatními čtyřnožci, kteří se již teď honí mezi stromy. Než se stačím rozhlédnout, Honzík je velký kus ode mě napravo a Lucka je samozřejmě ještě dál, ale na opačné straně. Volám, všichni tři jsou hluší a slepí. Zanadávám si, nechávám stát kočár kde je a běžím posbírat všechny uprchlíky. Postupně je vkládám a připoutávám do kočáru a psa k němu. Jen si povzdechnu, takhle to vypadá, když zůstanou celý týden se svou mámou. Dovolí jim úplně vše. A pak vůbec neposlouchají.

Nedá se nic dělat, musíme si promluvit. Vysvětluji a poučuji. Dívají se na mě s poťouchlou jiskrou v oku. Vzdávám to. Takhle to nepůjde. Ladím se na jejich dušičky. No, konečně tě to napadlo. Rádi si takhle povídají. Procházka už probíhá v klidu. Jezdí sem a tam, když odjedou dál, než je zdrávo, zastavím se a čekám. Po chvíli se vrací zpět. Někdy se jim nechce, ale přeci jenom se vrací. Už nemusím běhat sem a tam. Jen čekám. Zázrak? Kdepak.

Když se dobře podíváte, táhnou se ode mě k nim dva „zlaté svítící provázky“. Takové neviditelné a hlavně dobrovolné vodítko pro děti. Stačí je přivolávat po této cestičce zpět k sobě. Vyzkoušejte. Věřit si. Nemanipulovat a nezneužívat prosím.

Autorka: Hanka P.