Můj druhý porod

Vzájemné hluboké naladění dvou bytostí, které se harmonicky snaží o totéž. Souznění. Radost. Endorfiny. 

Poprvé jsem rodila v narkóze, po akutním problému, bez jakéhokoliv přirozeného rozběhnutí, měsíc před termínem. Prostě šmik. 

Mým nejniternějším přáním tedy bylo rodit spontánně. 

Ostatní, včetně porodního plánu a dalších "bodů programu", jež jsem si v průběhu těhotenství vizualizovala, jsem brala jako možnou třešničku na dortu. 

Cipísek to zařídil ideálně. Potřeboval mě pořádně naladit a natěšit, a tak v bříšku zůstal o trochu déle, než jsem čekala. V kapse už jsem měla i pozvánku k hospitalizaci, což by znamenalo s největší pravděpodobností další šmiknutí. 

A tak jsme s manželem začali vymýšlet bojový plán. Zrovna začínal víkend, Matýsek odjel jako obvykle k prarodičům, a my měli volné pole působnosti. Došli jsme si do hospůdky na něco pikantního a doma si udělali hezký večer se vším všudy.:-) Cipískovi jsme vysvětlili, že už je čas.

První kontrakce přišla ve tři ráno. A taky parádní vyprázdnění, jaké jsem snad od dvacátého týdne nezažila:-) Hurááá, bylo první, co mě napadlo. Celý den jsem ležela v pelechu, četla si, pospávala, a netrpělivě čekala na stahy. Rozbíhalo se to ale strašně pomalounku, a já už se dostávala do takové té zdravé předstartovní horečky, kterou mohu přirovnat k pocitům, které má dobře připravený závodník před svojí nejoblíbenější disciplínou. K večeru jsme se sebrali, a sjeli za naší porodní asistentkou na prohlídku do Prahy. Ještě se to nějak dramaticky nechystalo. Dostala jsem Bachovky, manžel shlédl film o porodu a vyrazili jsme se někam navečeřet. Dojeli jsme až do hospůdky ve vesnici sousedící s tou naší. To už jsem mezi sousty odbíhala rozdýchávat kontrakce. Doma jsme si ještě pustili nenáročný film a o půlnoci uléhali k spánku. Cipísek si pěkně počkal na naprostý klid, a pak to spustil. Dobalila jsem tašku, uvařila kotel maliníkového čaje a po deseti minutách prodýchávala kontrakce válejíc se na míči. Pak jsem vzbudila Honzu a vyrazili jsme do Prahy pro naši porodní asistentku.

Do poslední chvíle jsem nevěděla, kam pojedeme. Nakonec jsem se rozhodla pro Hořovice. Při dojezdu už jsem měla kontrakce po pěti minutách a otevřená jsem byla na šest centimetrů.

Přeskočím teď pasáž o tom, kolik jsem jim musela podepsat reverzů, a jak mě při příjmu neskutečně otravovali různými vyšetřeními a katastrofickými scénáři (první císař je prostě stigma).

Pak už jsme s mojí porodní asistentkou zapluly do krásného porodního pokojíku, kde jsme se mohly plně soustředit na rození:-). Manžel se odebral na kutě do auta, byli jsme domluvení, že jej zavoláme až na miminko. Průběžná vyšetření mi už nijak nevadila, kvůli bezpečnosti a zážitku z prvního porodu jsem se ostatně pro nemocnici rozhodla. V polospánku- či spíš v jakési alfa hladině - jsem podepsala další reverz, že nechci píchnout vodu (a zároveň vyslala intenzivní myšlenku k Cipískovi a svému tělu, aby se pomalu připravili na finále). Voda praskla ihned vzápětí. To už jsem fungovala v jakémsi meditačním stavu. Byla jsem už hodně unavená, ale cítila jsem, že vše jde tak, jak má. V duchu jsem si povídala s Cipískem a z vnějšku vnímala jen svoji laskavou porodní asistentku. Při finálních kontrakcích jsem si vizualizovala, jak se miminko posouvá dolů a připravuje se na cestu ven.

Pak přišla ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala. Tři stahy, devět zatlačení, a ten nejúžasnější pocit na světě, kdy se vám na bříško přitulí čerstvě vyklubané děťátko a přisaje se k prsu. Další pindík! Přepadl mě záchvat smíchu, měla jsem neskutečnou radost, že jsme to dokázali. Bez urychlování, bez tlumení bolestí. Jediné, co jsem už vypustila, byl nástřih. A ta malá "úleva" mě pak čtrnáct dní pořádně trápila. Ale v ten moment mi to bylo úplně jedno.

To už tu byl Honza a radoval se a byl u miminka, když ho oblékali a mě zašívali. Mám to trochu pomotané, tak nevím, jak to šlo chronologicky za sebou - porod placenty a podepisování reverzu, že nechci, aby miminku dávali kanavit intravenozně. Ani na chviličku jsme se s Markem od sebe nehnuli, nějakou dobu jsme se pak všichni vítali a seznamovali (opět mám zamlženo, kdo všechno tam byl - vnímala jsem jen Marka, Honzu a porodní asistentku).

Když přišel čas, šla jsem se osprchovat a Honza hlídal Marečka. Pak jsme se na chvilku s Honzou rozloučili, aby mohl odvézt naši porodní asistentku a přivézt Matěje. 

Sestřičky na šestinedělí byly velmi milé a tolerantní, respektovaly, že jsem Marka nechtěla po porodu koupat, že jsem ho měla většinu času u sebe v posteli (samozřejmě jsem ale musela podepsat papír, že mimi do postele nepatří), že ho nebudu vážit před a po kojení, když to nebude nezbytně nutné, že v noci bude zhasnuto, že na něm nebudeme demonstrovat, jak se měří teplota, že nebudeme očkovat (další podpis).atd..

Pobyt v porodnici byl pro mě nádherným obdobím. Odpočinula jsem si a měla jsem čas se s miminkem oťukat a seznámit. Kromě jednoho jediného vyšetření (sono ledvin) jsme se s Marečkem od sebe ani na vteřinu nehnuli. 

O Hořovické nemocnici mohu říkat jen to nejlepší, nakonec i ty doktory chápu, je to jejich práce. Asi jsem je trochu potrápila, ale respektovali mě. Prostředí krásné, přístup velmi lidský.

Ale teď, když už vím, že rodit umím, si troufám říct, že příště se pojede do Vrchlabí:-)

Veru

Diskutovat o tomto příběhu můžete v našem diskuzním fóru.