Moje narozeniny

Je mi 23 a s přítelem, teď už manželem se známe od základní školy. Máme krásný a láskyplný vztah a na podzim roku 2009 jsme se rozhodli, že se začneme snažit o miminko. Nijak jsme netlačili na pilu a oba jsme se těšili, že budeme mít dítě. Během této doby jsem se rozhodla, že přestanu jíst maso a budu vegetariánka. Moje tělo se s tím docela dlouho pralo, padali mi vlasy jako nikdy předtím, byla jsem unavená a slabá. Nějak mě nenapadlo, že to asi před otěhotněním není zrovna nejlepší nápad. V březnu následujího roku jsem otěhotněla. Ráno v den očekávané menstruace jsem objevila na těhotenském testu slabonkou skoro neviditelnou čárku. Odpoledne jsem dostala menstruaci. Myslela jsem, že test byl asi špatný a nevěnovala jsem tomu dál pozornost. Ale moje tělo se chovalo úplně jinak než normálně, bylo mi špatně, omdlívala jsem, pořád jsem spala a všechny podprsenky mi najednou byli malé.

To, že jsem těhotná a něco není v pořádku věděla jen naše bílá kočka. Spala mi každý den na břiše a odmítala slézt dolu. Dokonce se jednou ráno upřeně dívala přímo na břicho a klopila uši dolu, jako by koukala na něco co jí zaujalo. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Až po skončené menstruaci kdy mi bylo pořád stejně a byla jsem celá oteklá jsem si udělala další test. Byl pozitivní. Napřed jsem měla strašnou radost vzápětí jsem se lekla a hned volala doktorce. ta mě druhý den přivítala s úsměvem od ucha k uchu. Za 10 minut se už nesmála a po ultrazvuku mi řekla, že jsem asi mimoděložně těhotná, dala mi papírek do nemocnice k Apolináři a poslala mě pryč. Byla jsem tak v šoku, že jsem vyvrávorala ven, rozbrečela jsem se a nemohla jsem skoro dýchat. Začla jsem se dusit, naštěstí tam byl Petr (můj muž) a uklidnil mě. Během tří dnů kdy mi jen brali krev a chodila jsem na ultrazvuky jsem se poprvé v životě úplně složila. Nemohla jsem jíst, spát ani se uklidnit. Vibrovala jsem tak šileně, že ani Petr ke mě nemohl aby mi pomohl a uklidnil mě. Strašně jsem se bála.

Den před operací jsem narazila na web vědomé mateřství. Díky meditaci na této stránce jsem se potkala se svým duchovním průvodcem, se kterým normálně bez problému komunikuju, ale díky strachu a smutku jsem si na něj ani nevzpoměla. V meditaci mi řekl jen: " Buď klidná a neboj se". Odešel. V meditaci jsem ještě ležela pod vodopádem a nechala smývat všechen stres a strach. Bylo mi daleko líp, přestala jsem brečet a jen jsem doufala, že mě brzo pošlou na operaci a bude to za mnou. Ještě doma jsem pořád komunikovala miminku do břicha ať vydrží a ať jde dolu do dělohy že to spolu zmáknem.

5.3 - den před mýma narozeninama mě hospitalizovali, konečně se jim totiž podařilo najít kde se zárodek "zasekl" a mohli mě operovat. Když mě vezli na sál na dveřích byl plakát vodopádu. Já si vzpoměla na tu meditaci a musela jsem se smát. Věděla jsem, že to dopadne dobře. Operovali mě na sále č.6, v 6 hodin večer a potom jsem ležela na posteli číslo 6. Druhý den 6.3 jsem měla narozeniny a pustili mě domu. Měsíc jsem byla doma. Psychicky jsem na tom byla celkem dobře, ulevilo se mi, že to mám za sebou.

Ale po měsíci když jsem šla znova do školy to na mě začalo padat. Brečela jsem v tramvaji, doma, všude. Cítila jsem strašlivou bolest a smutek, úplně mě to sráželo k zemi. Viděla jsem miminko a hned mě přepadl smutek. Teprve někdy na konci června jsem v televizi na čt 1 viděla dokument o ženách co donosili miminka i přesto, že věděli, že zemřou hned po porodu. Během hodiny toho dokumentu mi došlo to co předtím ne. Dostala jsem hysterický záchvat breku. Věděla jsem, že už ten smutek neunesu a musí všechen ven a pryč. Zavřela jsem se na záchodě a brečela. Nahlas jsem poprvé za tu dobu řekla miminku, že ho z celýho srdce miluju a je mi strašně líto co se stalo. Taky, že se na něj těším až přijde příště. Že nebudu zbrklá a počkám až bude čas. Že budu dbát na to jak jím a budu dávat pozor na svoje tělo, abych nebyla tak slabá. Pak jsem řekla duchovním průvodcům ať už si všechen můj smutek vezmou a odnesou ho pryč, že už to mám za sebou. Cítila sem jak to spadlo.

V srpnu tohoto roku jsem absolovala terapii Život mezi životy. Ve velmi hluboké hypnóze jsem prošla celý svůj život. Setkala se s dušemi svých rodičů, kamarádů atd. Jako poslední přišla duše miminka a řekla mi, že jsem byla na jaře soustředěná jen na pomoc ostatním a ne na sebe. Doslova: "Byla jsi tam víc pro všechny ostatní, než pro sebe, pro Petra a pro mě" Nakonec mi ta dušička řekla, že mám být silná a že to všechno dokážu. Ale že tam pak musím být jen pro něj a pro Petra. Poděkovala jsem a dušička odešla.

Tento celý zažitek mi dal ohromně moc. Už se nebojím panicky nemocnic, nestresuju se, dávám pozor na to jak jím. Také jsem se zbavila svého nutkavého pocitu, že nejsem dospělá. Pořád jsem se cítila, že je mi tak 17let, to zmizelo, cítím se jako dospělá ženská. Díky této zkušenosti jsem taky ve svém životě opustila vztahy s lidmi, které mě zdržovali nebo blokovali, rozhodla jsem se, že už si do života nespustím nikoho kdo mě bude vysávat.

Hlavně jsem pochopila jakou ohromnou podporu mám ve svém manželovi. Byl u mě v nemocnici, vařil mi, koupal mě a každé ráno mě zvedal z postele.

Přeju všem ženám, aby byly v těchto bolestivých zkušenostech silné a klidné. Aby dokázaly komunikovat s dušičkama dětí a s láskou jim naslouchaly. Držím všem palce.

Jana