Moje děti drží basu

Čekáme miminko. Na častou a všudypřítomnou otázku: „Už víte, co to bude?,“ odpovídám popravdě, že miminko. Minulé těhotenství jsem měla jednu noční můru, že se mi narodilo štěňátko. Tentokrát jsem snového vrhání zvířátek naštěstí uchráněna a tak trvám na lidské podobě :)

Pohlaví jsme nezjišťovali, i když svůj tip mám. Vím, jak moc bolestně miminka v bříšku prožívají očekávání či přání rodičů, pokud se zrovna netrefí do jimi vybraného těla. Proto nechávám obě varianty otevřené a miminko ví, že ho milujeme a těšíme se na něj, ať už je to holčička či chlapeček.

Ale občas mám chuť si trošku pohrát a dozvědět se něco víc. Možná něco, co nemám právo vědět. A tak se ptám té nejpovolanější osoby, která má informace z první ruky – Sárinky. Vím, že sourozenci z obou stran bříšek čile komunikují a tak občas vyzvu velkou sestřičku, aby mi pověděla, kdo se to k nám do rodiny chystá.

Já: „Sárinko, narodí se nám holčička, nebo chlapeček?“

S: „Nebo chapeček.“

Já: „Nebo holčička?“

S: „Nebo houčička.“

Já: „Tak co se nám narodí?“

S: „Miminko.“

Já: „A jak se bude jmenovat?“

S: „Inan.“ (vůbec netuším, jak k tomuto jménu přišla, je-li to vůbec jméno)

Já: „A když to bude holčička?“

S: „Taky.“

Zkouším další trik. Ptám se znovu, doufajíc, že třeba nějakou informaci pustí.

Já: „Takže jak se bude miminko jmenovat?“

S: „Kamer.“ (neboli Kramer, což je naše příjmení a v zemi, kde se „-ová“ nepěstuje nemá žádnou vypovídající hodnotu o pohlaví)

Já: „Aha, tak to určitě. Díky.“

Tento rozhovor už proběhl s malými obměnami několikrát a já se vždy velmi pobavím, jak dokonale dokáže Sárinka mlžit a hrát si na dětskou nevědomost. Takže vím přesně to, co potřebuji, a je jisté, že identitu Inana Kramera či Inany Kramerové se dozvíme až po jeho-jejím velkém vyplutí.

Autorka: Tereza