Mateřské lekce

Asi před třemi lety jsem se probudila z nevědomosti, jako mnoho z nás. Prošla jsem očistou života a začala se, alespoň občas, dívat na svět z vesmírného nadhledu, poznávat duchovní souvislosti. V práci, v partnerství. A teď jsem dostala tu možnost zabrousit do oblasti mateřství. Když jsem odcházela na mateřskou, ptala jsem se, jak mi život uštědří životní lekce, pomocí nichž se budu rozvíjet, když budu doma, mimo kolektiv lidí. Nebylo potřeba se obávat, zjistila jsem, že život „nešetří“ nikoho a nikde :-).

Už první lekcí se stalo samotné těhotenství. Ale o tom někdy příště. Velkou a zatím pro mě nejtěžší životní zkouškou bylo narození mojí dcery, které bylo komplikované. Moje zdravotní komplikace poslední týden těhotenství a následná hospitalizace; těžký urychlovaný porod; miminko, které musili křísit, protože se rodilo zadečkem a přitom se narodilo vlivem léků přidušené; jeho následná hospitalizace 2 týdny beze mě v jiné nemocnici kvůli podezření krvácení do mozku. Ale i zjištění, že v těžkých chvílích mám kolem sebe spoustu fajn a soucitných lidí a že rodina drží pohromadě. Zjištění a hluboký prožitek toho, že v nejtěžších chvílích mám svůj vnitřní duchovní svět, ve kterém cítím lásku a sílu nezávisle na tom, co se děje venku a že v něm mohu být v propojení se svým miminkem. Neskonalá radost, když vidím svoje miminko v inkubátoru, mohu ho pohladit. A i radost, když se nám po několika týdnech daří kojení. Radost z moudrosti a síly mého těla, které dává miminku mlíčko– ví, že to moje miminko potřebuje. Vědomí toho, že špatná zkušenost a prožitek má svoje světlé stránky. Ano – mělo se to stát a mělo to svůj smysl. I když bych si radši na vědomé úrovni zvolila krásný pohodový porod. Zjistila jsem, že ne vždy mohu určit, co je pro mě dobré a docílit to. Prožila jsem si na vlastní kůži, že vše, i to špatné, se děje pro náš prospěch. Některé souvislosti kolem porodu mi dochází dodneška. Řadu prožitků jsem pozapomněla a denní rutina kolem miminka je překryla. Někde ve mně však jsou a mohu si je přivolat.

Porodem a nakonec jeho šťastným koncem, protože jsme obě přežily a ve zdraví se shledaly a i kojily, ovšem všechno začalo. Pomalu jsem se začala zotavovat a zbavovat i strachu o dceru, který byl na začátku všudypřítomný.

Druhá významná lekce, která trvá dodneška, je svébytnost mé dcery. Je totiž trochu jiná, než bych čekala. Všechno si dělá trochu po svém a já někdy nevím, co s tím. Ze začátku mi pořád koukala na sedmou čakru a začala nás vnímat možná mnohem později, než by se dalo čekat. Brzy začala komunikovat. Je velmi trpělivá v prohlížení hraček, manipulaci s nimi. Je pozorovatelka, usměvavá, radostná, naplno vyjadřující svoje emoce. Začala se ale také opožďovat v motorickém vývoji – opožděné vzpřimování – špatně držela hlavičku, ochablé bříško i zádíčka. A teď, co s tím. Podle doktorů cvičení vojtovky, podle „alternativců“ – souvislost se mnou, manželem a určitě i učební lekce naší dcery.

Přemýšlím, jak namíchat koktejl péče o dceru tak, aby to bylo optimální pro nás všechny. Vojtovku jsme cvičili 4 měsíce, teď trochu měníme kurz – zjišťuju, že jsou i jiné možnosti rozvoje, např rehabilitace dle Bobatha, cvičení na míčích. Dochází mi, jak jsem zaměřená na problém – máme velký problém – ještě neleze, nesedí. Musím ho vyřešit, dceru spravit. Najít příčinu problému. Jsem-li zaměřená na problém, problém trvá. Chci si dát asi chvíli pauzu a změnit úhel pohledu. Dívám se na svoji dceru a dochází mi, jak je krásná, statečná a šikovná. Jaká je to bojovnice – co všechno zvládla a zvládá. Rozhodla se sem přijít, prošla náročným porodem, adaptací a chvilku jí trvá zabydlet se v tělíčku a ovládat ho. Prochází si motorickým vývojem, který určitě souvisí se způsobem průběhu porodu. Jde ve svém vývoji pomaleji, mám právo ji někam tlačit a popohánět? Při porodu ji taky tlačili, popoháněli a nedali šanci být samostatná. Neměla šanci být svobodná a ani teď jí já žádnou šanci nedávám. Budu si muset dát pauzu. Začít být svobodná ve vztahu ke své dceři. Asi bude lepší zaměřit se na to dobré, co se stalo a děje. Vychutnat si, kam jsme došli a zmírnit tlak na ní a na sebe. Ať se hýbe, jak sama chce. Uvidíme, co z toho bude. Přijmout ji taková, jaká je, to je, oč tu běží. Ocenit, v čem je šikovná, co už umí, jaká je to krásná holčička. A z vlastního nitra vydolovat, co pro ni mohu jako maminka udělat. Mojí holčičce se nechce pořádně na kolínka a já se ptám sama sebe, jak je to s mojí pokorou k životu a jeho přijetím? Dokázala bych si pokorně kleknout, všem kolem sebe i sobě poděkovat? Přestat bojovat a splynout s tokem života? Když se dostane na kolínka, rozjedou se jí - já také občas „padám“ pod tíhou všeho světa v pocitu přetížení. Díky za moji dceru, která je teď mým nejlepším učitelem cílícím na má nezablokovanější místa. Když o tom tak přemýšlím, nemohla bych mít jinou dceru, ta moje je ke mně jako dělaná.

Utříbit si, co chci. Přestat tlačit na pilu. Přestat si vyčítat, co jsem udělala a přijmout to jako nutnou součást vývoje. Připomenout si, co všechno jsem už prožila, čím jsem prošla a posunout se dál. Vyvíjím se v cyklech a vždy jsem o stupínek výš. Témata jsou stejná – sebepřijetí, přijetí života, dcery, sebedůvěra, sebeláska, víra ve vlastní vnitřní vedení, vlastní růst, rozvoj sebe jako ženy, matky. Prostě být sama sebou. Jen životní situace jsou trochu jiné, mateřské. Jak už jsem napsala, život „nešetří“ nikoho a nikde…. ale i rozvíjí, rozradostňuje a otevírá nové dveře poznání. A to za tu občasnou nepohodu přece stojí :-)

Mirka