Máme doma Vzteklinu

Nevím, mám-li to svádět na nedávné očkování, či raději na působení konstituční homeopatie, ale poslední dny se nám doma usídlila zvláštní nemoc. Symptomy jsou nápadné – kňučení, nespokojenost a lehčí, i když o to vytrvalejší, forma vztekání. Nejčastěji se nemoc lepí na naší 21-měsíční Sárinku. Co je horší, že občas se přistihnu, že jsem ji chytla v její rafinované, dospělácké podobě i já. Na zatím jediného muže v naší rodině se zdá nákaza krátká.

Včera jsem při cestě autem použila pro vyléčení kňučícího a nespokojeného dítěte metodu personifikace emoce. Sárinka ustavičně a naléhavě vyvolávala klíčové slovo „Maminko!.“ Nicméně moje přítomnost, reakce, zájem, ani snaha o odvedení pozornosti ji neuspokojovala. (Ač jsem právě já hrdou nositelkou tohoto oslovení a ráda se k němu hlásím). Tudíž jsem vydedukovala, že ani tak nejde o moji osobu, ale vybrala si toto slovo pro vyjádření frustrace, jako reklamaci životu, že neví, co se sebou.

A v tom mě to napadlo! „Ona už zase přišla! Vzteklina je tady...“ Sárinka utichla a tázavě se na mně podívala. „No to je ta Vzteklina, která na tebe skočila a nutí tě být nespokojená, i když by si se teď třeba chtěla radovat a zpívat si se mnou.“ Sárinka mě stále upřeně pozorovala a bylo vidět, jak jí to v hlavičce šrotuje. Potřebovala jsem zapojit její fantazii a tak jsem začala vymýšlet podobu naší Vztekliny. „Má čtyři nohy a na nich kopýtka.“ Te se ujalo. Kopýtka vyloudila pootevření Sárinčiných očí. „A když Vzteklina jde po silnici, tak jí kopýtka takhle klapou – Klapy klap, klapy klap.“

„A u nás už si pobyla dost a tak jí pošleme ven! Jdi, jdi, Vzteklino! Huš!“ To byla zřejmě překvapivá zápletka, protože vyvolala údiv. Ve svém návalu kreativity jsem nechala ocásek Vztekliny přivřít do dveří. To byla chyba. Sárinka posmutněla a začala plačtivě opakovat „Ocásek, ocásek.“ Netušila jsem, že si naše imaginární přítelkyně získala tolik sympatií a tak jsem ihned nadnesla dovysvětlující/nápravné informace. Dále ještě vyšlo najevo, že má chlupy a mezi nimi i peříčka, dlouhé uši, obrovské oči, puntíky, vyjídá ze země semínka atd.

Cesta nebyla naštěstí tak dlouhá a Vzteklinu jsme pozorovaly už jen zpovzdálí. Už se ani nepokoušela na Sárinku znovu hupsnout a vlákat jí do království nespokojenosti. Vlastně jednou možná měla náběh, ale stačilo se zeptat, „Už je zase tady?“ a tím jsme jí z auta definitivně vykázali.

Když Sárinka poté doma při své hře použila, jen tak mezi řečí, do prázdného prostoru: „Di, di, pyč, Teklino!,“ musela jsem se usmát. Možná ji viděla číhat zase pod stolem. Možná, že si jen v sobě urovnávala minulé zážitky, ale já vím, že nám tato fantazijní kamarádka pomohla se na frustrovaný stav dcery podívat zvenčí. Moc se vlastně nestalo.

Jen se nám podařilo dát pocitu představitelné obrysy a tím ho vytáhnout na světlo. A s něčím, co je vidět, si poradí i Sári, natož já...

 A jak vypadá vaše Vzteklina?

Autorka: Tereza