Lékař nebo lekař?

Věděli jsme to od prvního okamžiku. Dušička se rozhodla nás navštívit a my jsme s Tomem byli připraveni. Byli jsme rozhodnuti a těšili jsme se. Kdo mě zná, tak by si myslel, že půjdu se svými ambicemi po kariéře ještě pár let, ale uvnitř mě se ambice přestěhovaly úplně do jiné dimenze – být maminkou.  Věděla jsem, že se na nás dušička už kouká, a tak jsem se už několik měsíců před tím začala čistit. Přestože páni doktoři tak rádi doporučují vynechat antikoncepci až těsně před plánováním miminka, aby prý byla půda dokonale orná, já jsem se o to postarala dříve a rozhodla jsem se  připravit přímo „bio“ půdu. Upravila jsem jídelníček a omezila mé zamilované suché bílé víno a už jsem se jen těšila jestli to milování s vědomím příchodu dušičky bude jiné než to „trénování“ na tento okamžik – bylo. Věděli jsme to a dali dušičce jasně najevo, že je u nás vítaná.

Hned jsem koupila několik těhotenských testů  a usmívala jsem se nad tím, jak jsem kdysi v šestnácti trnula se stejnými papírky, jak to dopadne. Tentokrát jsem netrnula, ale těšila jsem se. Asi za 3 týdny jsem si řekla, že je na čase otestovat moji intuici a počůrala papírek a další a ještě jeden. Trochu zklamaně jsem je odložila. Nic. Trochu zklamání a pochyb nad sebou samou. Po chvíli se podívám znovu a velmi decentně a téměř neviditelně se tam rýsovala druhá čárka. Usmála jsem se a přivítala miminko. 

Pozvala jsem Toma na večeři a oznámila jsem mu tuto krásnou zprávu. Věděl to, ale přesto se pořád utvrzoval: „Vážně? Já budu táta?“

Cítila jsem se jinak. Důležitě. Měla jsem pocit, že to na mě každý musí vidět a prožívala jsem neuvěřitelné štěstí a nikdo mi ho nemůže vzít.

Měla jsem prima doktora, kterému jsem důvěřovala, takže mě pravidelné kontroly vůbec nestresovaly.  Do ordinace jsem tedy vešla celá zářící s úsměvem jako rohlík. Oznámila jsem panu doktorovi svůj požehnaný stav a očekávala zvláštní péči. Místo toho se stalo NĚCO zváštního. Můj doktor sympaťák se náhle změnil. Změnil se v přístupu, jednání a snad i v tónu hlasu, jako bych řekla nějakou zaříkávací formulku. Najednou přede mnou nestál pan doktor s lišáckým úsměvem stárnoucího pána, ale odměřený, neosobní LEKAŘ. Stačil mě polekat hned po 3 min. „Vy že jste těhotná? A jak to jako víte?“ Spadla mi brada a nechápala jsem, že nevidí, jak zářím. „Tak se na to podíváme, jestli máte pravdu nebo ne….“ Asi jsem si to měla prožít, ale to co se dělo pak, mi chvílemi přišlo jako zlý sen.

Místo pogratulování, úsměvu a ubezpečení o tom, jak si mám začít užívat těhotenství a těšit se na miminko mi pan „lekař“ oznámil , že mě očekává nastoupenou další den v 8h v porodnici, kdy si mě přeje mít pod dohledem pár dní. Na ultrazvuku prý nic nevidí a tak to prý vypadá na mimoděložní těhotenství. Myslela jsem, že neslyším dobře. Ubezpečila jsem pana „lekaře“, že ta čárka byla ještě slabá a tudíž to bude úplně na začátku těhotenství a že se ukážu za týden, kdy se bude vědět více. Vytáhl tedy silnější zbraně. „No jestli chcete přijet na pohotovost s prasklým mimoděložním těhotenstvím, pro mě za mě… To jsou pak hóóóódně ošklivý záněty v břiše špatně se hojící a může to končit i smrtí“.  Moje sebevědomí a přirozená důvěra ve své tělo a úžasné těhotenství se náhle rozplynula. Odcházela jsem vyhaslá a menší, plná pochyb. Přišlo i na slzy a sebelítost, proč se tohle musí stát právě mě…

Mám úžasného manžela. Nejen, že mi vrátil důvěru a povzbudil mě, ale snažil se i vtipkovat, že si alespoň odpočinu od práce a můžu se soustředit na komunikaci s mimi.

A tak jsem nastoupila do porodnice. Dodnes tomu nerozumím. Dělali mi pouze odběry krve vždy v 5h ráno a každý druhý den ultrazvuk - jinak nic. Jen mi přišli asi tak v šesti lidech  2x denně oznámit, jak mi hladina hormonů stoupá. Tvářili se u toho vždycky útrpně a zdůrazňovali mi pořád dokola, že výsledky jsou sice stále lepší, ale že na ultrazvuku je vidět jen prázdný gestační váček. Odcházeli vždy se slovy „No vypadá to stále jako mimoděložní těhotenství“. Já jsem však stále věřila, že dušička je už uvnitř a nepřestávala s ní komunikovat. Dokonce jsem jí četla i Radkovy pohádky :o).  Nechtěla jsem přistoupit na nemocniční hru a oblékala jsem vždy ráno civilní oblečení. Pokaždé mě vizita uštědřila poznámkou „ Vy už dnes odcházíte? A kdo Vám to dovolil?“

Nevzdávala jsem to. Pomohla mi i Terezka s Ernestínou, kdy jsme dostali jemný vzkaz, že se mimi bojí sklouznout z vejcovodu do dělohy. S Tomem jsme tedy připravili v děloze polštářky lásky, chytili mimi za ruce a s láskou jsme ho provázeli a podporovali v cestě do jeho prvního pokojíčku.

Pomohlo nám to a pomohlo to i miminku.  Výsledky šly každým dnem stále nahoru a po 5ti dnech mi můj „lékař“ oznámil, že se z toho vyklubalo normální těhotenství. Podotkla jsem něco v tom smyslu, že kdybych na kontrolu přišla o 5 dní později, mohla jsem si to všechno ušetřit. Ironicky se usmál a ubezpečil mě, že pokud nebudou žádné komplikace, tak se tady znovu setkáme u porodu. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že přestože má tento pan doktor spousty ocenění a je uznávanou kapacitou ve svém oboru, u porodu se děsit nenechám. Zkoušel moji trpělivost a hranice ještě v průběhu těhotenství, jako například, že je problém ke konci 7mého měsíce nemít mimi ještě hlavou dolů a ať se nijak nenamáhám, jinak že bude muset přistoupit k operativnímu zákroku… Tak jsem i ke konci těhotenství přešla k jeho kolegyni – usměvavé mladé dámě, která dokázala vždy utěšit, poradit a hlavně mě už nestrašila žádnými kdyby.

Nikdy nezapomenu na těch 5 dní plných strachu o naše ještě nenarozené miminko a s úsměvem jsem si uvědomovala, že právě tohle s sebou rodičovství přináší. Jsem dnes vděčná za tuto zkušenost. Vím, že stojí za to bojovat i za své nenarozené mimi a hlavně za sebe samu. Přestože mám pořád syndrom bílého pláště právě kvůli „lekařům“ , kterých jsem už pár za svůj život potkala, Daneček mě naučil  bojovat za své přesvědčení a názory. Jsem šťastná.  Šťastná maminka 4měsíčního Danečka.

Radu

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.