"Kdo Ti pomohl, Adámku?"..."Andílek!"

Musím se s vámi podělit o zážitek, který jsem měla se svým synkem Adámkem minulý týden.

Už asi rok nemáme výrazný problém s tím, aby 20-ti měsíční Adámek usínal ve své postýlce. Většinu týdne to tak je (i odpoledne), ale někdy prostě chce být v noci se mnou. Nejraději má polohu, kdy já ležím na zádech, jeho mám na bříšku a objímám ho.

Nemusím vysvětlovat, že trpí moje záda. Ale už kvůli tomu, že máme ve svém životě teď mnoho změn najednou, chápu, že potřebuje moji náruč. Navíc mu asi „nestačí“ spánkový rituál, který si jinak oba užíváme.

Adámek má svoji postýlku s námi v ložnici, vedle naší postele. Do minulého týdne nebyl schopen z té postýlky vylézt sám, okraj svojí postýlky má u hrudníku. Jeden den jsem ho večer uložila, proběhl spánkový rituál, pomazlení, popovídání o tom, co jsme dělali a co nás čeká, modlitbička „Andělíčku, můj strážníčku“, zkrátka normální rituál. Pak jsem šla psát na počítači to kontroverzní povídání o manželství a najednou mi vnitřní hlas říká: „Jdi se podívat do ložnice“. Vejdu tam a hledám Adámka v jeho postýlce, resp. mi první pohled padnul do jeho postýlky. Adámek tam nebyl, tak se potom podívám do naší postele a on leží na mojí straně, přikrytý mojí dekou (ustlanou dekou, nezmačkanou). Na mojí část se musel dostat ze své postýlky přes tatínkovu část. Spokojeně se usmívá, spící. Jsem v šoku a nějak ve mně vítězí pocit, že to nemohl dokázat sám. Opakovala jsem si neustále: „Hlavně, když se mu nic nestalo!“ Adámek předtím vůbec nebrečel, tak jsem nechápala, co mu najednou vadilo, že to udělal.

Vzala jsem Adámka do náruče a spícího ho nesu do jeho postýlky. Mezitím se probudil, neplakal, usmíval se. Ptám se ho: „Miláčku, jak se Ti to povedlo? Kdo Ti pomohl?“ Adámek bez zaváhání odpověděl už zase skoro spící: „Andílek“. Poděkovala jsem tedy i andílkovi, že se Adámkovi nic nestalo. 

Další den mi vrtalo hlavou, proč to udělal. Při meditaci jsem se Adámka zeptala a on mi řekl, že mu vadí dřevěná postýlka, připadá si jako ve vězení. Napravili jsme to a dostal cestovní, která je síťovaná. Ovšem včera se situace opakovala. Bez brečení a varování vylezl sám (nebo pomocí andílka) a dokonce na mě ťukal na dveře. Vrátila jsem ho zpět do postýlky a vydržela u něj až usne. Za 20 minut se tam jdu podívat a on spí v mé posteli. Pak už jsem rezignovala a nechala ho v noci spát se mnou. Koneckonců jsme tu přes týden sami, tatínek jezdí jen na víkendy.

Ovšem za 3 týdny nás čeká opět velká změna (kolikátá za poslední rok), stěhujeme se za tatínkem do Brna. Držte nám palce.

Vaše Bára