Jen se v nich rozplynout

Možná to zná každá máma. Možná i každý táta. Mně se to děje opakovaně. Mazlím se se svými milovanými  dětmi. Otírám svoje tváře o jejich lesklé vlásky a hebounká  bříška. Pusinkuji je na krk, jemně je koušu do žeber a funím jim do podpaží, až se zalykají smíchem. Šimrám je svými vlasy po obličeji a obtáčím si jejich tělíčka kolem krku jako šálu. Nadechuji jejich vůni a odfrkávám u toho jako horkokrevník. Olíbávám jejich chodidla a dlaně, oči, nosíky…. Vím, že když přestanu, vyzývavě, až koketně se na mě podívají, abychom v našem mazlení pokračovaly.

Nechávám je válet se po mém těle a dělat si ze mě sedátko a trampolínu. Nechávám se kousat do nosu, a cuchat si vlasy – ať už hřebenem či bez. Nechávám je používat svoje chodidla jako schůdky, ze kterých vidí o 4 cm výš, než když stojí na zemi. Nechávám se osedlat a vozím je na hřbetě, nosím je, chovám, houpu, nadhazuji, natřásám, dělám s nimi rock’n’rollové figury …

A občas jim u toho říkám: „já tě asi sežeru.“ S láskou a hlavně láskou. Takto napsaná se mi tato věta nelíbí, ale vyjíždí z mých úst sama. Jakoby jen čekala, až je otevřu a šup, už je tu další netradiční vyznání lásky. Vychází z úst která nerada používají vulgarismy a už vůbec ne před dětmi.

Přemýšlela jsem, proč to říkám. Není to určitě z důvodu, že láska prochází žaludkem. Ale možná…

…možná bych je chtěla zase na chvilku mít v sobě. Vrátit se do těhotenství a opět si prožít naše úplné propojení. Souznění dvou samostatných bytostí a jedinečný stav, kdy je mohu celou svojí existencí ochránit. Tak, jako perlorodka opatruje svoji perlu. Zase být na chvilku požehnanou kuličkou, která má ve svém těžišti poklad.

…možná je to ještě něco víc. Možná, dosti určitě, je to touha po návratu Domů. Tam kde jsme jedno a odkud přišly naše duše. V místě, které ani nelze nazývat místem, kde jsme ve své krásné přirozenosti prolnuti jeden s druhým. Ve Světle vědomí a nekonečné lásky.  V jednotě. Ano, je to ono. Ve chvilkách mazlení a intenzivního prožívání našeho rodinného štěstí se toužím rozplynout ve svých dětech.

Je to jen takový záblesk. Myšlenka. Vzpomínka…ač vím, že tady a teď máme jiný úkol. Přišli jsme, abychom si toto propojení a bezpodmínečnou lásku udrželi i přes fyzickou oddělenost a svobodu, která nám je každému z nás vlastní. Vím, vím…jen občas, zasteskne se mi.

Ze mně koule, z tebe koule,

kolem svíčky bublina

pojďme na Zem, kamarádi!

představení začíná

obléknem si barvy duhy

zahrajem si divadlo

je to švanda bez obsluhy

každý tahá za madlo

na konci se ukloníme

stiskneme se v náručí

mysl k mysli nakloníme

srdce v srdci zahučí

ohlédnem se ve vděčnosti

pošlem světu pohled lásky

žít tu chvilku bez věčnosti

to je pocta bez nadsázky

vracíme se Otče k Tobě

opouštíme Matku Zem

vzkaz od Tebe nosím v sobě

Pán Bůh budiž pochválen

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.