Jak se máme s miminkem...

Podávám průběžnou zprávu o miminkování v bříšku. Je to nádherný pocit. Tak popořádku. 

Prázdniny se krátily a já byla moc ráda, že ještě trvají. V začátku těhotenství jsem totiž dokázala spát i šestnáct hodin denně. Ve vytrvalostním spaní bych určitě vyhrála zlatou. Jen jsem u toho myslela na všechny těhotné maminky, které už doma mají caparta... jak jen ty to dělají??? Spím tedy do zásoby. Prý se to bude hodit...

Odjíždím s maminkou na týden na Slovensko ke kamarádce na chatu. U postele tam máme velké starožitné zrcadlo, každé ráno se prohlížím, jestli už mi roste bříško (i když vím, že je to moc brzy, ale co kdyby...) Nezdá se. Celý týden běhám v sukni (zavazovací), na odjezd si beru kalhoty ve kterých jsem přijela. To byl tedy původní plán. Omyl. Nezapnu je! Tak přece! Najednou je to i vidět. Jaktože jsem si toho nevšimla? Jsem pyšná na těch několik centimetrů navíc. Vidí je i ostatní, ráno se mi smějí, že mi přes noc vyrostlo bříško. Tak se zase rozbíhá naše hra - miminko roste přes noc!

Jinak se miminko má, zdá se, dobře. (Aby taky ne, lenoším, nic mě netíží, pracovní povinnosti jsou ještě za bukem). Pozvala jsem si ho do meditace a čekala (ach ta očekávání...) malou dušičku děťátka. Ehm. Přišla nádherná světelná duše – „dospělá“ (zvláštní říkat tohle o duši) – a s láskou mi objasnila, kdo se od koho bude učit. Lekce jedna: ukotvení maminky na Zemi. Tak se těším. 

Prázdniny skončily, nastoupila jsem do práce – do školky. První srážka s reálným světem.

Kolegyně měly z miminka radost, i když jim to přináší víc komplikací – některým aktivitám se musím vyhnout, zbyde toho na ně víc. Začaly se množit dobře míněné rady. A hororové scénáře. Snaží se mi pomoct, ale berou mi z rukou málem i velké propisky...

Přišly děti, do školky vtrhlo spoustu radosti naráz. Myslím, že si miminko a děti spolu umí povídat. Práce je – jako vždycky první zářijový týden – nad hlavu. V práci zůstáváme dlouho, běhání za novými dětmi, konejšení, vysvětlování, zastavování je fyzicky náročné. (Pracuji s dětmi s autismem, slova tady pomáhají málo, hodně komunikace se děje přes tělo – hlazení, chytání, zastavování...) Po týdnu jsem strašně unavená, vím, že miminko chce odpočívat, ale nějak nemůžu vypnout. Začala jsem špinit. Nic vážného, nijak moc, ale zbystřuji. A neodpočívám, nemůžu (přece!). Ani o víkendu jsem toho moc nenaspala, měli jsme návštěvu. Miminko se rozhodlo zakročit. Mám z únavy zimnici a teplotu. Rázem stojím na místě. V pondělí jdu ještě do práce, ale už vím, že budu muset zůstat několik dní doma.

V úterý jsem už u své paní doktorky a ta mě k mé hrůze nechává doma víc než měsíc. Málem jsem to obrečela, myslela jsem, že to tak tři dny spraví. Taky dostávám vynadáno, proč chci rodit v Hořovicích, když v Podolí nebo u Apolináře je to lepší, v malých porodnicích chybí základní péče pro případ komplikací... (Když Se Něco Děje Hned Je Na Místě I Pediatr A Všechno Vybavení! Z Malé Porodnice Stejně Pojede Dítě Do Prahy! A Tady Nebude Místo Tam Ho Nevezmou... To Stačí Dvě Minuty! A Kvůli Svému Pohodlí Přijdeš O Dítě! Nebo Bude Postižené A Ty Budeš Celej Život Brečet! Teď Musíš Myslet Jinak! Mysli Na Dítě A Nebuď Sobecká!) Ufff. Zážitek z gynekologie rozdýchávám ještě pěkně dlouho...

Paní gynekoložka je naše známá. Je odborník na svém místě, ale co se týká alternativních směrů, dost nekompromisní a nevybíravá. Než jsem otěhotněla, přemýšlela jsem, že změním gynekologa, ale jakmile miminko přišlo, mám pocit, že přeze všechno mám zůstat tady. Uvidíme jak dlouho, ale teď ještě ano. Je to takový intenzivní trénink na vlastnost „stůj si za svým názorem“. Odcházím vybavena několika strašlivými scénáři naráz. Poprvé se bojím, že bych o miminko mohla přijít. V metru si s miminkem povídám. Na Národní třídě mě miminko najednou doslova „vykopne“ z metra (jedu o dvě stanice dál), s překvapením vystoupím a najednou vím, kam jdu. Jdu si koupit svůj první „opravdový“ kousek těhotenského šatníku – kalhoty. (Bříško mi zatím trochu poporostlo. Tedy, pořád vypadám, jako když jsem se hodně najedla, ale kalhoty nezapnu už vůbec žádné, vejdu se jen do svých dvou zavinovacích sukní.) Je to taková zpráva „víš, já u tebe zůstanu, neboj.“ Pořád mám trochu obavy a pochyby, ale přesto mě tahle zpráva uklidnila. Miminko, děkuju. V tuhle chvíli mi moc pomáhá diskuse na VM. Ještě, že tu jste.

Ruším víkend na Šumavě a v Jeseníkách a „těším se“ jak budu sedět doma. Jsem otrávená, ale miminko je spokojené. Je to zvláštní, jak moc má tenhle pocit vliv na mojí náladu. Pořád mě ty víkendy mrzí, ale nálada se zlepšuje. Vím, že je dobře, že jsem doma. Mám čas se soustředit na sebe a mimi. Lekce „ukotvování“ pokračuje. 

Po týdnu přichází zážitek roku – ultrazvuk. Byli jsme na konci 12.týdne, miminko v bříšku se ukazovalo ze všech stran... Bylo to tak dojemné, nějak jsem tam hluboce prožila spojení s miminkem. Příště už půjdeme s milým oba, o tohle ho nemůžu ošidit!

Nejvíc mě ale dostalo to, že už teď je mimi podobné manželovi. Myslela jsem si, že to není možné poznat dřív, než se vykulí ven, ale v těch šedých flekách na ultrazvuku to vidí i ostatní... Je to psina. A můj muž je rázem nejpyšnějším otcem na světě.

Jinak miminko je úplně tabulkové (jak moc mě to uklidňuje, až se toho děsím) a já jsem do 16.týdne preventivně doma, takže užívám volno a ladím se na mimi a mimi na mě... spíš jsou to takové chvilky uvědomění než pravidelné meditace. Ale je to moc hezké.

Stýská se mi po práci, ale když tam chci jít "na vycházku", mimi mě zarazí. Poslouchám. Byla jsem tam včera po týdnu a zjistila, že minulý týden byla ve školce nějaká virová infekce a děti i pančelky z našeho oddělení měly průjem a zvracely. Ach jo.

Poslední dobou dostávám na svoje pocity takováhle zpětná "razítka". Tak si říkám, jestli to časem zvládnu i bez nich... Asi se budu muset nechat překvapit.

Niam

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.