Jak mě miminko doběhlo

O miminku víme už dlouho. Víc než rok. Ozvalo se, pohladilo. Popovídali jsme si a dušičku poprosili, aby ještě vydržela – tatínek na miminko ještě nebyl připravený. Nejdřív přece musíme vědět, kde budeme bydlet (miminku i mě je to do jisté míry jedno, ale tatínek to vidí jinak.) Když se dívám zpátky, připravená nebyla ani maminka (ale myslela si, že je... ale jde to vůbec?)

Na konci dubna jsme miminko pozvali. Do pozvánky (díky za nápad) jsme napsali, jak moc se těšíme a přichystali pelíšek (měkoučké, světle fialové světlo) a dva dárečky – jeden od maminky a jeden od tatínka. Maminka do balíčku zabalila radost ze života a tatínek životní nadhled. Miminko na názor nenechalo dlouho čekat. Pokojíček by prý raději trochu víc do zlatova. Zařízeno podle přání budoucího nájemníka. Teď už miminko vyčkává, až bude ta správná doba pro výsadek do fyzického světa. Neřeklo nám kdy. Ani nenaznačilo. Maminka přece musí trénovat trpělivost a touhu, že nemusí vědět všechno ;-)

Květen minul v plném pracovním nasazení, v červnu se tempo ještě zvýšilo. Pracuju ve školce, děti chodí všechny, před prázdninami jsou patřičně rozjásané. Letos prvně nemáme prázdninový provoz, těším na prázdniny víc než jindy. Přecházím nachlazení (já vím, já vím, ale je ČERVEN! Nemůžu zůstat na týden doma v ČERVNU!) Tělo si ale bere volno. Zůstávám tři týdny doma se zánětem horních cest dýchacích. Nenápadně nastává čas úklidu. Myšlenek, emocí, vzorců chování, strachů.

Začínám se zklidňovat, „dějí se mi“ změny. Spoustu věcí najednou nemůžu dělat jako dřív, některé změny si uvědomuji už déle. Občas dostanu chuť na maso (maso nejím víc než sedm let), nemůžu si barvit vlasy chemickou barvou, (proboha proč? vlasy si přece barvím už léta... a nic. Henna je v pořádku, jen nějak nechytá...) nějak jinak dýchám, spouští se mi panické strachy a záblesky „z minula“. Nevím proč se tak děje, ale poslouchám. Panické strachy čistíme s mým andělem Alenkou při pravidelné bowen terapii. Objevuje se strach z ženství, z radosti ze života (a to jsem si myslela, že TOHLE už mám dáááávno za sebou). Cítím hmatatelnou úlevu.

26. června se mi do meditace vloudí dušička miminka. „Už jsem tady, mami.“ Hmmm. Nezdálo se mi to? Není náhodou přání otcem myšlenky? Prožitek v meditaci byl ale tak silný, že si dělám hvězdičku v diáři. Kupuji první těhotenský test, čekám stanovenou dobu, natěšená... a nic. Tak se mi to vážně zdálo. Jsem na sebe trochu naštvaná, že jsem se podvedla. Přichází pochybnosti, jestli si všechny dosavadní změny jen nenamlouvám.

Jenže se pořád cítím tak nějak „těhotná“. Ani ne tak fyzicky (test to přece ukázal jasně), jako „vevnitř“. Připadám si jako blázen.

Začaly prázdniny, skončila neschopenka. Potřebuju si všechno srovnat v hlavě, tak se zabývám tím, co mě těší. Barvím látky, tiskám, maluju ornamenty na tašky a trika. Narážím na fantastickou kresbu – siluetu klečící těhotné ženy. Mám nutkání vyrobit „těhotenské triko“. Při stříhání šablonky, tiskání a malování si uvědomuji a vybíjím všechnu nashromážděnou něhu i napětí. Triko se povedlo, modrozlatá silueta těhulky s rukou na břiše mě uklidňuje. Sundávám triko ze šňůry a uklízím do skříně, pevně odhodlaná, že ho nebudu nosit (když přece nejsem těhotná!). Anebo...možná doma... Bingo! Můžu si dovolit cítit se jako těhotná. Lék na podivné pocity. Míjí týden, užívám si volno.

Odjíždíme s kamarády do rakouských Alp. Po vybalení zjistím, že s sebou mám – až na dvě výjimky – pouze červené a oranžové oblečení. Kdo mi to proboha zabalil? V červené je mi ale dobře. Do středy. Ve středu se chystáme na hory, počasí nás posílá zpátky. Dopoledne trávíme v Garmisch-Partenkirchen jako turisti. Rozdělujeme se na dámskou a pánskou část. Pánové jdou okusit místní pohostinství, my vyrážíme na procházku po městě. Jsme tři, užíváme si „ženství“, trochu se hýčkáme, obdivujeme květiny, s nadšením se vrháme do prodejny belgických pralinek (se schody do podzemí s nápisem „Stairs to heaven“) a do obchodu s esoterickým zbožím. Po dlouhém váhání (nechci moc utrácet) si kupuji přívěšek se dvěma krásně modrými lapisy lazuli. Z krku ho už nesundám, zřetelně si uvědomuji kameny i tvar přívěsku (jasně, vypadá jako děloha). Do života se mi nenápadně vloudila modrá. Pořád se cítím těhotná. Divné. Další těhotenský test. Zase nic. Tentokrát se výčitky z obelhání sebe samé nedostavily. Odevzdávám výsledek a směju se sama sobě, jak jsem netrpělivá. Mám vizi, jak se snažím přeskočit dlouhou zeď vysokou jako dvacetipatrový dům... dívám se na sebe shora, působím vážně komicky. Život je ale božská hra...

Po návratu z Alp šupajdím k Alence na bowen. Prosvěcujeme strachy z manipulace skrze ženství. Náhodou jdou léčit modrým světlem... Modrý přívěsek na krku mi dělá moc dobře.

Druhý den odjíždím na vodu, svého muže nechávám doma. Tentokrát jsem vědomě zabalila převážně modré oblečení. Po dlouhé době s radostí očekávám menstruaci (a to jedu na vodu!). Menstruace, obvykle pravidelná na minuty, se nedostavuje. Asi jsem se přepínala na horách. Třetí den je mi to už opravdu divné, ale říkám si, že je to dárek, abych si mohla Otavu vychutnat. Takže až doma. Díky!

Na jeden den opouštím kamarády na vodě a jedu na babský rituál v krajině. Šumava se blaženě oddává létu. Zážitek z rituálu byl pro všechny silný. Mám pocit, jako bych se z Panny stala Matkou. Nevím v čem přesně tkví tohle uvědomění, ale asi na to časem přijdu. Bezva, až budu maminkou, tohle se určitě bude hodit. Vracím se na vodu a za dva dny domů.

Jsem třetí den doma a menstruace pořád nikde. Hmmm. Těhotenský test v Rakousku mluvil dost jasně, od té doby jsme mohli počít jen velmi, velmi nepravděpodobně. Přesto kupuji těhotenský test. Překvapuje mě, že je mi jedno, jak dopadne.

Jdu na to. Najednou jsem strašně zvědavá... Počůrám tyčinku, nechám ji ležet a hlavou mi letí, že co jsme se vrátili z Rakouska, chodím výhradně v modré nebo jasně tyrkysové. Taky mě dost škrábe v krku a kašlu. Že by krční čakra byla modrá? Pohled mi padne na můj modrý telefon a modré papírové kapesníky. Zjišťuju, že jsem obklopena modrými věcmi, knihy, obal na sandály, povlečení, bonbóny... rozesmálo mě to. S bonbóny mi dochází, že poslední dny vůbec nemám chuť na sladké (ale já přece miluju sladkosti!), zato mám neodolatelnou chuť na oříšky a vůbec semínka (mám je ráda, ale tahle chuť je NEODOLATELNÁ). Dochází mi, že jsem si včera ke svačině koupila dýňový olej a posvačila ho půl lahvičky k houskám (a vůbec mi to nepřišlo divné)... tak co ta tyčinka! Jasně! Dva proužky... první hmatatelný důkaz, že miminko už je s námi...jen si maminku potřebovalo pořádně připravit (a že s ní bylo práce!). Mám radost, strach, klepou se mi ruce. Můj milý je v koupelně, píšu mu lístek do obálky ke snídani. Směje se, jako by to věděl a čekal, až mi to taky dojde („A jsi si jistá, že nejsi těhotná?“ ptal se nedávno...)

Bože, jestli naše miminko bude takovýhle šprýmař i venku... tak už se opravdu těším!

Niam

Diskutovat o tomto příběhu můžete v našem diskuzním fóru.