Jak kámen zjistil, že má srdce

Na jedné vysoké hoře, skoro až na vrcholu, byl velký kámen. Byl tam odnepaměti a celou dobu jen pozoroval slunce, díval se do mraků nebo sledoval kapky deště, když pršelo. Připadal si hrozně sám. Široko daleko byly jen samé kameny. Žádné stromy, tráva, kytky ani zvířátka, se kterými by mohl promlouvat.

Najednou uviděl, jak se mezi kameny mihla myška. „Myško, myško,“ volal kámen, „kde se tady v bereš, tak vysoko v horách?“ „Krátím si tudy cestu, jdu navštívit své bratříčky a sestřičky do města,“ řekla myška. „Buď tady se mnou, jsem tu celé věky sám a nemám si s kým povídat.“ „To nemohu, jsi tak vysoko, že tady není co jíst. Ty jíst nepotřebuješ, ale já bych tady umřela hlady. A navíc na mě čekají moji sourozenci,“ odvětila myška. „Tak do mě alespoň strč, abych se mohl skutálet dolů do údolí, kde jsou stromy a zvířata, abych si měl s kým povídat,“ řekl kámen. Myška kývla, vylezla si na kámen a začala skákat, co jí síly stačily. Ale s kamenem to ani nehnulo. „Vydrž, podívám se, jestli tě tam dole něco nedrží,“ řekla myška a začala hrabat pod kamenem. Kámen se smál, jak ho to lechtalo. Po chvilce vylezla myška celá znavená a řekla: „Ty ale nejsi kámen, ty jsi část té skály a s celou skálou já nehnu.“ V kameni se rozlil zvláštní pocit. Vždycky si myslel, že je jen jeden studený kámen, a teď zjistil, že je vlastně celou skálou s mnoha kameny. „A kam až ta skála sahá? Jak jsem vlastně velký?“ zeptal se. „Zkusím zavolat ovečky, ty se pasou po celé hoře, třeba to vědí,“ řekla myška a běžela dolů po svahu pro stádo oveček.

V čele oveček kráčel statný beran a zeptal se kamene: „Pročpak jsi nás volal? Máme tam dole louky plné šťavnaté trávy a tady nahoře nic neroste.“ „Právě jsem zjistil, že už nejsem jen osamocený kámen, ale že jsem součást skály a rád bych věděl, jak jsem velký. Celý den chodíte po hoře, tak určitě víte, kam až sahá skála.“ Beran se zamyslel a řekl: „Vždycky když vyžereme trávu až na kameny, tak jsou stejné jako ty. Mají stejnou barvu, jsou stejně matné jen mají jiný tvar. Všechny kameny na celé hoře jsou stejné, jsou jak ovečky v mém stádu. Všechny jsou stejné, a přesto je každá trochu jiná. Myslím, že tvoje skála je vlastně celá hora, ty jsi tedy i tou horou,“ řekl beran. „Jsem celou horou!“ zajásal kámen, „je to krásný pocit. Dříve jsem byl sám a chyběly mi stromy a zvířata. Teď vím, že jsou se mnou níž v údolí.“

„A kolik je takových hor stejných jako já?“ ptal se dál kámen. „To nevíme, nás vždycky večer zaženou do ohrady a na jiné hory se nedostaneme. Zeptej se orla, ten létá i nad okolními horami, ten to bude vědět,“ řekl beran a rozloučil se. Musel už rychle do údolí, než se setmí.

Za chvíli přiletěl orel. „Volal jsi mě?“ zeptal se kamene. „Ano, létáš až k mrakům a vidíš svět shora. Je ještě někde na světě taková hora, jako jsem já?“ Orel odpověděl: „Ano, je vás tady hodně. Létám nad vámi celé dny. Někde jste těsně u sebe a vytváříte pohoří. Jinde vás rozdělují řeky nebo údolí, ale hned o kousek dál jsou zase další hory. Před lety jsem měl hnízdo vysoko v horách na severu a slyšel jsem, jak si hory vyprávěly. Ta nejstarší vysvětlovala ostatním, jak se hory rodí. Jsou hory, ze kterých se kouří a teče z nich láva. Jsou to vlastně rozžhavené kameny a když zchladnou, tak jsou z nich normální kameny, skály nebo hory, jako jsi ty. Všechny skály tak vznikly a jsou tedy jedna velká rodina, která se pod zemí drží pevně za ruce, aby to nikdo neviděl. To místo, odkud nové kameny přicházejí, je prý přesně ve středu země a je to takové velké rozžhavené srdce. Nikdo ze zvířat tam nikdy nebyl, ale mluví o tom láva, která z tohoto středu vytéká. Je tam prý krásně teplo a světlo. Každý kámen to teplo a světlo v sobě měl, vznikl z něho jako my orli z vejce.“ „ To je krááásnééé! Už si na to taky vzpomínám,“ řekl kámen. „I když navenek vypadám jako studený kámen, to světlo a teplo v sobě pořád cítím. Děkuji ti, jsem tak rád, že už nejsem sám a že mám taky srdce,“ řekl kámen. Od té doby už se kámen nikdy necítil sám.        

Autor: Radek