Jak jsme (ne)rodili doma

Vítek je naše první miminko. V těhotenství jsem od něj dostala dar (který jsem tak ale hned nevnímala), a sice, že můžu s bříškem zůstat od třetío měsíce doma a mít tak čas se na novou dušičku ladit, těšit a připravovat...

O tom, že chci u porodu doprovodit od duly či porodní asistentky, jsem byla rozhodnutá dávno. Moc jsem si přála rodit doma. Zjistila jsem ale, že má touha rodit doma je hnána především strachem ze „srážky se systémem“, obavami, že v porodnici mě nenechají rodit tak, jak bych si přála a jak by bylo pro přirozený a hladký průběh porodu nejlepší. A protože tyhle obavy necítím jako dobrý – či dostatečný - důvod k porodu doma, nakonec jsme se s mužem rozhodli, že naše miminko přivedeme na svět v některé porodnici, zato s „naší“ porodní asistentkou.

Když se bříško začalo hezky kulatit, hledala jsem tu pravou porodní asistentku. Do užšího výběru postoupily dvě – dula a porodní asistentka Jana. První byla sympatičtější mě, druhá miminku. Na moudrou radu dušičky jsem oslovila Janu. Po několika návštěvách a moři zodpovězených otázek jsme se domluvili, že až bude „UŽ“, přijede Jana k nám a společně pojedeme do porodnice.

Registrovaná jsem byla v jedné velké pražské porodnici. Registrovala jsem se pro klid duše (nebo mysli?), i když už jsem tušila, že v ní rodit nechci. Registrace mi ale dala svobodu – čas, rozhlížet se po jiných alternativách s vědomím, že pokud by se alternativa nenašla, nezůstanu v náš velký den bezprizorní.

Alternativa se našla. Objevila jsem malou porodnici kousek od Prahy – v Hořovicích, v kraji, ve kterém se cítím moc dobře. Po první návštěvě jsem věděla, že tohle je ta správná porodnice. Když si to tak zpětně uvědomuji, nevím, zda se příliš liší od ostatních menších porodnic. Dokázala ale téměř nemožné, cítím se v ní natolik bezpečně, že v ní mohu v klidu a s láskou porodit naše první miminko. Dokonce jsem začala uvažovat o tom, zda je třeba, aby nás do téhle porodnice doprovázel někdo další. Svěřila jsem se miminku. Miminko si bylo jisté, že porodní asistentka je důležitá. Budiž.

Blížil se termín porodu a já cítila, že miminko už je nachystané ven... jen čeká na správný okamžik. Termín porodu minul, minul týden a chýlil se druhý. To už jsem byla opravdu nervózní, protože „vyvolávaný porod“ byla slova, která jsem slýchala až nepříjemně často. Má úžasná paní doktorka z Hořovic vyslyšela mé prosby a vyvolání porodu oddalovala až na hranici, kdy jí to přišlo bezpečné a správné. V duchu jsem jí tisíckrát děkovala, že se neřídí předepsanými tabulkami, ale vlastní moudrostí a citem.

Dny, které miminko strávilo v bříšku „navíc“, pro mě byly darem z nebes (aniž bych si to v tu chvíli uvědomovala). Motivovaly mě k tomu, že jsem se na miminko ladila ještě častěji než dosud a několik posledních dní jsem v podstatě strávila v meditaci. Povídala jsem si s miminkem, hladila ho, lákala ven. Miminko mi jen opakovalo, ať mu důvěřuji, že ví, co dělá. O plynutí světského času si povídat nechtělo. Zahalilo mě láskou a radostí. V meditaci a po ní jsem byla úplně klidná. Ale bylo tak těžké v důvěře zůstat i ve vnějším světě! (A tady nemůžu dost poděkovat vám všem, kteří na web vědomého mateřství chodíte, protože v tu chvíli jste mi byli velikou oporou!)

Jak se původně určený termín vzdaloval, i má paní doktorka se nakonec rozhodla pro vyvolání porodu. Domluvily jsme se na čtvrtek ráno.
Ve čtvrtek jsme se s mým s mužem a porodní asistentkou vypravili do Hořovic. Já s těžkým srdcem (protože takhle jsem to přece nechtěla). Miminko mě stále uklidňovalo, že ví, co dělá. Zůstat v důvěře byla velká zkouška a mě se to dařilo jako na houpačce – jednou tak, podruhé míň.
Přijeli jsme do porodnice, natočili monitor, prohlédli mě a – světe div se – paní doktorka řekla, že porod je krásně nachystaný, že se nic urychlovat nebude, a dala mi vybrat, jestli chci jít domů nebo zůstat v porodnici. A že kdybych náhodou neporodila do rána, mám přijet v pátek v sedm.
Jasně, že jsme jeli domů. Byl nádherný den a my jsme si poslední hodiny před příchodem miminka chtěli užít společně v klidu domova.

S Janou jsme se domluvily, že zavolám, až se porod začne rozbíhat, a kdyby náááhodou nic, sejdeme se v sedm ráno v Hořovicích.
Vydali jsme se na krásnou procházku. Byla jsem úplně mimo časoprostor, cítila jsem jednotu, prožívala hlubokou vnitřní radost. Den zvolna plynul a miminko ani nenaznačilo, že by se chystalo ven. Panice jsem už propadala jen na prchavé okamžiky (Bachova krizová esence zabrala dokonale), malovala jsem miminku obrázky automatickou kresbou a vše odevzdala Bohu.
Ani v noci nic nenasvědčovalo blížícímu se porodu. Smířila jsem se i s možností vyvolávaného porodu, po půlnoci zavolala Janě, že stále nic, a šla jsem spát.

Půl hodiny předtím, než měl zvonit budík, to miminko pořádně rozjelo - tedy přípravu. Tělo se potřebovalo vyčistit, aby miminko mělo dost místa, až půjde ven. Od pěti do půl osmé jsem se nemohla vzdálit z té nejmenší místnůstky ani na krok. O cestě do Hořovic nemohla být řeč – leda bychom měli za autem ToiToiku. A tak jsme volali porodní asistentce, že „už“. A ať jede nejdřív k nám (už byla na cestě), že pak vyrazíme společně. Volali jsme i do Hořovic, že na sedmou to nestihneme, dorazíme později.
Jana přijela, zjistila situaci... a nastoupily stahy. Ne sem tam. Pořádné, pravidelné, po třech minutách. Asi jsi, miminko naše, o první době porodní nic nečetlo, viď?
Zkusila jsem se přesunout do vany, jestli se stahy zklidní, abychom mohli vyrazit. Nezklidnily, naopak. Vylézt z vany – po pár minutkách – to už byl docela zážitek. Představa čtyřicetiminutového přesunu do Hořovic mi v tu chvíli přišla nemožná.

V úvahu pro mě připadala buď sanitka nebo porod doma. V tom okamžiku jsem měla naprostou jistotu, že kdybych se kamkoliv přesunovala, nedopadne to dobře. Optala jsem se tedy Jiříka a Jany, jestli si myslí, že to zvládneme i doma, a zda se na to cítí. Oba kývli. Jana navíc jela právě od jiného porodu doma, kde už ale nebylo třeba zásahu, a tak měla všechno připravené, nástroje vyvařené... Že by náhoda?

Od toho rozhodnutí mám všechno jako v mlze. Tělo dostalo informaci, že okolí je dostatečně bezpečné pro příchod miminka na svět, a najelo na tisíce let starý program podpořený ásánami, které mu poslední měsíce vštěpovala moudrá jogínka Tereza. Nádech a Výdech.
„Já“ jsem byla všude a nikde. Hluboce jsem se soustředila, byla vším a ničím. Vnímala jsem, jak miminko prochází porodními cestami, jak i ono se soustředí. Nádherná souhra. Janiny pokyny a podpůrné ruce mého muže ke mně přistupovaly jako z velké dálky. Hluboké soustředění, nejhlubší meditace mého dosavadního života byla v plném proudu. Porod byl nádherný. Vybavuji si i bolest, ale je jakoby zastřená. Spíš námahu těla a ono přehluboké vnitřní naladění.

Když miminko nakonec vyplulo, položila mi ho Jana na břicho. Ta chvíle se nedá popsat. Já, můj muž a – kluk! Vítek.
Teď „jen“ porodit placentu a zvládli jsme to. Jenže placentě se nechtělo. Z Janiny tváře se dalo vyčíst, že situace začíná být vážná. Zavolali jsme záchranku, protože jsem stále krvácela. Záchranka mě odvezla do velké nemocnice. Do té, o které jsem věděla, že tam nechci rodit ani náhodou. Nejdříve na porodní sál, už se spoustou hadiček a infuzí, porodit placentu, pak na JIP. Placenta byla kouskem přirostlá. Ani nevím, co lékaři udělali, ale placenta se uvolnila a já ji konečně mohla porodit.
Miminko bylo někde okolo mě, chvilinku jsem ho měla na břiše, prvně ho přiložili k prsu, aby se přisálo. Trvalo to jen okamžik. Potom ho odnesli pryč.
Můj muž celou dobu čekal bez jediné informace na chodbě. Několik hodin. Jen tak. Nemohl vidět ani mě, ani miminko. Ach jo.

Odpoledne, večer a noc jsem strávila na JIPce. Ztratila jsem hodně krve a lékaři udělali maximum, aby mě dali do pořádku. Nebyli to ale jen lékaři. Ten večer čaroval, kdo mohl. Fyzicky jsem cítila obrovské přívaly energie, viděla světelné záblesky... jakoby mi znovu stavěli tělo.
Lékaři byli ráno překvapeni rychlým zotavením a navzdory všem prognózám mě ještě ráno z JIPky propustili. Kdyby tak mohli vědět, kolik bytostí (včetně nich) mi pomáhalo...
Byť mě z JIPky propustili hned ráno, až do čtyř hodin jsem tam čekala, než se na šestinedělí uvolní pokoj. Vítek byl celou dobu na jiném oddělení. Po dlouhém žadonění mi ho přivezli ještě v noci ukázat, na tři minuty ho nechali přisát a zase ho odvezli. Viděla jsem ho až druhý den po přesunutí na šestinedělí. Do té doby nebylo dost personálu, který by mi ho mohl přivézt a pacient JIPky (byť „propuštěný“) se nesmí po nemocnici pohybovat sám.
Různých ústrků, nevlídného zacházení s maminkami i miminky jsme si v nemocnici užili vrchovatě. Na domácí porody se tu pohlíží jako na hazard a ten zaslouží trest. Přesto lékařům vděčím za to, jak dobře odvedli svou práci. Lidskosti, vlídnosti a radosti z nového života je nikdo neučil a v podmínkách, ve kterých pracují, je těžké ji hledat. Přesto se tam takoví našli. Milí, vlídní, laskaví. Před těmi všemi hluboce smekám.
Moje soukromá srážka s nemocničním světem tedy nakonec proběhla. V jiné podobě, než které jsem se před porodem obávala. Jsem díky ní bohatší o několik šrámů na duši, které se časem nepochybně zahojí, o kapku lítosti, která kalí nádherný porodní zážitek, a o velkou zkušenost vděku za laskavost i její opak.

… pár drobných porodních postřehů:
Když se Vítek narodil, neplakal, jen si tak spokojeně vrněl. Možná to bylo proto, že ho táta hned (úplně „náhodou“) zabalil do ručníku s nápisem Don't panic.

Pro svůj příchod na svět si Vítek vybíral správný čas opravdu poctivě. A vybral si zvláštní den.
Narodil se v den narozenin našeho oblíbeného strýčka, který před lety velmi mladý zemřel na rakovinu.
Hodinu předtím, než Vítek přišel na svět, zemřel můj dědeček, Vítkův pradědeček. Bylo mu téměř devadesát let. Poslední měsíce žil jen proto, aby se mohl setkat se svým pravnoučetem. Mám trochu pocit, že na poslední chvíli světskou radost držet v náručí svého pravnuka vyměnil za možnost opatrovat ho daleko déle.
A poslední – Vítkův nevlastní dědeček – druhý muž mé maminky, v ten den stavěl na jednom energetickém místě dolmen. Nevěděl, že se Vítek narodil právě v tu chvíli.
Byli jsme se na dolmen záhy podívat. Je silný, napojený na energetickou linii kostela. Poděkovala jsem u něj za Vítka i porod, za celé naše životy.

Od Vítkova porodu uplynul rok a kousek. Během něj do sebe zapadlo pár dílků porodní skládačky. Díky moudrým duším jsem dešifrovala část poselství, které mi tenhle (nadmíru komplexní) zážitek přinesl. Některé významy ještě na svá odhalení čekají. A možná ne.
Krátce po Vítkových prvních narozeninách se téma porodu začalo znovu otevírat. Stále ještě nerozumím všem souvislostem, ale lítost a strach se pomalu ztrácí. Jejich poslední zbytečky dnes rázně a nečekaně vymetlo jedno setkání. „Náhodou“ jsem jela v tramvaji s dulou, která jen svou přítomností a nasloucháním během jízdy vysadila můj strach někde mezi Letnou a Újezdem. Patří jí můj hluboký dík. Mimochodem... byla to „moje“ dula. Ta, kterou jsem nakonec neoslovila. Ta, místo které si Vítek zvolil porodní asistentku Janu. Není ten život nádherný?

 Niam

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.