Jak jsem se neposlechla

Manžel odešel do práce. Kluci jsou najedení, přebalení, oblečení a hrají si v pokojíčku. Potřebuji se převléknout a být alespoň chvilinku sama. Jdu do ložnice. Něco mi říká: „Nezavírej ty dveře, klíč je zvenku. No, jo vždyť já vím.“ Chci se obléknout bez toho, aby mi na noze viselo dítě. Zavírám za sebou dveře. Oblékám se. Za dveřmi je nějaký šramot. „Jdi se tam podívat. Tu chvilku to snad ještě vydrží, ne?“ Užívám si ten malý kousek samoty. KLAP. A do háje. Přiskakuji ke dveřím. ZAMKNUTO. Za dveřmi je vidět Lukášek, přinesl si stupánek pod nohy a nějak se mu podařilo otočit klíčem. Ach, jo. „Lukášku, zkus otočit tím klíčem na druhou stranu.“ Přilejzá Filípek, vyhodnocuje situaci jako nezábavnou a snaží se odvléct Lukáše jinam. „Filipe, ne!“ Oba jsou pryč. No, bezva. Co teď? Mozek se zastavuje, temno. Nic, vůbec nic! Konečně nápad.

Vezmu koště a zaťukám na sousedku pod námi! – To asi, těžko. Koště je v kuchyni./ Vylezu oknem! – Bydlíš v osmém patře, kam bys asi tak lezla./ Budu volat z okna a někdo mě přijde odemknout! – Byt je zamknutý zevnitř a máme bezpečností dveře./ Zavolám manželovi, aby přijel! – To bude trvat minimálně hodinu a za tu dobu se zblázním já i děti. A mobil nemám ani u sebe.

Potřebuji něco rozumného a účinného. Kluci se objevují za dveřmi a brečí, že nejsem u nich. A nepouštím je ani k sobě. „Lásky moje, jen neplačte, máma něco vymyslí a hned je u vás“.

V hlavě je opět tma. Děti brečí, začínám panikařit. Klid to zvládneš. Rozbiju sklo! Skvělé, to půjde. Jenže to nejde, za dveřmi jsou děti. Sekundy se zdají být dlouhé jako hodiny. A žádný rozumný nápad, jak z toho ven. Koukám se na dveře. Klasické panelákové. Mám štěstí, sklo je přidělané z téhle strany. Přidržují ho jen plastové lišty. Zkouším je odlomit. Nejde to, co teď? Rozhlížím se okolo sebe. A zrak mi uvízne na krabičce s kolíčky na prádlo. Zoufalá matka a zoufalé činy. Pomalu a ztěžka oddělávám plastové lišty. Beru kolíček a snažím se ho plochým koncem dostat pod lištu. Jde to špatně, ale daří se. Postupně cpu kolíčky za lišty a snažím se je oddělit. Povedlo se!!! Nehty zlámané, poškrábané ruce, bříška prstů zničená. Vyndávám sklo, odemykám dveře. Kluci jsou v pořádku. Mají radost, že jsem zase u nich. Tisknu je k sobě a objímám. Jsem ráda, že vás mám. Dochází mi, co všechno se mohlo stát. Všechny klíče mizí ze zámků. A jsou hodně vysoko ve skříni.

PŘÍŠTĚ SE POSLECHNU. Slibuji.

A taky dávám pozor na balkónové dveře. Nedávno jsem slyšela. „ Janičko, pusť mě dovnitř!“

Autorka: Hanka P.

26.11.2008