Jak jsem prožívala (rizikové) těhotenství - II. část

Je hluboká noc. Musím vstát. Rozsvěcuji lampičku a zvedám se z nemocniční postele. Stoupám si, cítím jak mi teče po nohách něco teplého. Já se počůrala, no to snad ne! Na podlaze se leskne mokrá kaluž. Odcházím za sestrou.“Sestři, praskla mi voda.“ Kontroluje, jestli je to opravdu plodová voda. „Jděte si lehnout zpátky do postele!“ Jdu. Za chvíli je u mě s další sestrou. Pomáhají mi balit věci, které tu mám.

Připojují nás na přístroje. Začínají hledat miminka v místech, kde byla posledně. První najdou okamžitě, je slyšet bušení srdíčka. Druhé není tam, kde bylo. Nemohou ho najít. „To je divný, nikde není. Asi jste o něj přišla…“ To snad ne!! Copak to jde? Než stačím nějak reagovat, objevují se myšlenky na toho prvního. Dobře, tak zůstal jen jeden. „Zůstaň tady. Zvládneme to.“ Upínám svou pozornost k němu. Přichází lékařka. Sestry okřikuje, mě uklidňuje. Hledá mimčo sama. Ozývá se další bušení srdíčka. Našla ho! Je úplně dole v pánvi. Jsem moc ráda. „Zvládneš to, drž se! Promiň, že jsem tě hned odpískala.“ Jak jsem jen mohla?

Při vyšetření mi vyndává gumový kroužek, který jsem měla zavedený. Docela to bolí. Zjišťuje, že se jeden prokopl a kouká mu nožička ven. Ležím a poslouchám tlukot srdíček, který je slyšet po celé místnosti. Jsem trochu klidnější, i když dost vyjukaná z toho, co se děje. Dostávám kapačku. Shánějí sanitku, odvezou nás do jiné nemocnice.

Než sanitka přijíždí, ubíhá dost dlouhá doba. Papírování. Přesun do sanitky. Odjíždíme, ani nevím kam. Cesta jde docela dobře, jen začínám být trochu otupělá. Uvědomuji si houkání a blikání sanitky A jsem si jistá, že občasné otřesy nedělají miminkům dobře. Je se mnou sanitářka. Uklidňuje mě, dává pozor na kapačku. Usmívá se. Snaží se o komunikaci. Jenže já jsem myšlenkami u svých dětí. Vůbec netuším, jak na tom jsou? Snažím se poznat, jestli cítím nějaké pohyby.

Jsme na místě. Na příjmu mi pomáhají na jiné lůžko. Otázky, papírování, něco podepisuji. Připravují mě na porod. Zajímám se: „Budu rodit přirozeně?“ Sestřička kroutí hlavou: „To by jste nezvládla a děti taky ne.“ Mé tělo už moc neposlouchá. Asi mi není zrovna nejlíp.

Ležím na porodním sále. Zahlédnu hodiny. Minimálně dvě a půl hodiny od doby, kdy mi odtekla voda. To je dost dlouho. Začínají mě napadat otázky. Můžou vůbec dýchat? Než nad tím stačím zapřemýšlet, oznamují mi, že dostanu uspávačku. To znám, budu počítat, pak se mi začnou čísla motat. Usnu a něco se mi bude zdát. Dostávám injekci, jedn….

(Než stačím domyslet jedna nevím o sobě.)

JIP

Slyším nějaké hlasy. Otvírám oči. Sestřička si všimla, že jsem vzhůru. Je mi zima a klepu se. „To je tou narkózou.“ Přichází lékař. Sdělujeme mi, jak proběhl porod. Jediné, co z toho registruji, je: „Máte dva kluky …jsou v pořádku…“. Říká ještě něco o komplikacích, ale to mi hlava nebere.„Máte nějakou otázku?“ Jen kroutím hlavou. Za ním stojí paní z nemocnice, mám vyplnit formulář. Jména dětí a podpisy.„Nevadí, že bude chybět podpis manžela?“ „To nevadí. Potřebuji to hned, co kdyby umřeli. Pak nám to pojišťovna neproplatí, když nebudou přihlášení.“ Vůbec mi nedochází co říká.

Konečně jsem plně při vědomí, a můžu opustit JIPku. Přichází lékařka. Prohlíží si mou jizvu po císaři. Na každém jejím konci mi kouká z břicha hadička. Chystá se je vytáhnout. Nádech, výdech – škub. První šla dobře, u druhé mám pocit, že mi s ní vyškubla i kus břicha. Dostávám přes jizvu náplast. A můžu jít. Teda jít. Jenom slézt z postele mi dává zabrat. Odváží mě na vozíku do jiné části nemocnice.

První setkání

Jsem přijata na pokoj, který je určený pro maminky po císaři. A jejich děti jsou umístěny na JIPce či ARu. Na ostatních pokojích leží maminky společně s dětmi. Sháním ty své. Chci vědět, kde jsou? Sestřička mi říká: „Nejdřív si odpočiňte a potom můžete jít za nimi.“ Trvám na svém. Chci je vidět hned! Vysvětluje mi tedy kam mám jít. Potřebuji ještě na toaletu, je v polovině chodby opačným směrem než mám jít. Vydávám se tam, sunu se po chodbě v předklonu, držím si jizvu, každý pohyb mě bolí. Na toaletě se mi dělá špatně, asi omdlím. Musím se opřít o zeď. Všímám si, že je tu zvonek pro případ nouze. To nemůžu, chci vidět své děti. Dávám se dohromady a jdu zpátky. Oznamuji sestře: „Jdu na JIPku za dětmi.“ Moc se jí to nezdá. Kouká na mě podezřívavě. Sleduje jak odcházím…

Cesta tam mi připadá neuvěřitelně dlouhá. Jsem u cíle. Zvoním a pouštějí mě dovnitř. Je tu neskutečné teplo. Špatně se mi dýchá a po zádech stéká studený pot. Ukazují mi v kterých inkubátorech jsou mí kluci. Filip je ten větší (1750g) a Lukáš ten menší(1630g). Jsem ráda, že jim jména přidělili takhle. Chtěla jsem to tak, i když se mě na to nikdo neptal. V inkubátorech leží dvě malá tělíčka. Lukáš kouká. Maličká hlavička a dvě obrovské oči. První, co mě napadá, je, že vypadá jak mimozemšťan. Trochu mě děsí, co mě to napadlo. Může si tohle máma myslet? Jsem ráda, že jsou v pořádku. I když z nich koukají nějaké hadičky. Sestřička mi nabízí možnost pohladit je přes kulatý otvor na boku inkubátoru. Odmítám: „Mám moc dlouhé nehty, až příště.“ Nevím, asi mám strach. Jsou tak malinký. Klepou se mi ruce. Je mi zle. Já snad sebou švihnu! Sedám si na židli, která tu je. „ Jste zelená, je vám špatně?“ „ Ne, to je dobré, jen je tu špatný vzduch.“ Zvedám se, půjdu zpátky na pokoj. Přesvědčila jsem se, že kluci jsou v pořádku. A najednou si uvědomuji, jak se cítím já. Mám co dělat sama se sebou. Potřebuji si lehnout. Seznámíme se spolu příště, až mi bude líp. Sestřička jde se mnou na oddělení. Nese nějaké papíry. Vlastně mě hlídá, abych se někde neskácela. I když dělám, že mi nic není.

Musím dát vědět manželovi, že jsou kluci na světě. Nikdo je nečekal v tuhle dobu. Narodili se v 32tt a měli v bříšku pobýt ještě nějakou dobu. Sedím na chodbě, mobil v ruce. Asi vypadám hodně špatně, neustále mě někdo nenápadně hlídá. Vracím se na pokoj. Snažím se vylézt na postel, nechápu proč je dělají tak vysoké. Zaujímám polohu, která je nejméně bolestivá. Ležím a po tvářích se mi koulí slzy… Zas jeden hodně náročný den.

Je to už devět let zpátky. V té době jsem netušila nic o povídání si s dětmi v meditacích, či ladění se na ně. Celou dobu těhotenství mě však provázela víra v to, že vše dopadne dobře. Nepřipouštěla jsem žádnou možnost selhání či komplikací. Skutečnost byla jiná - jen já ji vnímala a viděla po svém. Jediné, co se mnou vždy otřáslo, bylo, když mi oznamovali s takovou samozřejmostí, že mimčo už není. Od té doby beru to, co říkají lékaři, pouze jako jejich názor.

Můžu a nemusím s ním souhlasit.

Hanka P.

1.12.2008