Jak hledala dušička cestu domů

Za sedmero horami a sedmero řekami bylo velké město, ke kterému směřovaly všechny kupecké cesty z okolí. Kousek za městem, na malém kopečku, bydlel tesař se ženou a spoustou dušiček, jejich dětí. Měli malý dům s krásnou zahradou, stromy, květinovými záhonky a kašnou.

Každý den tesař brzy ráno vstal, ženě i všem dětem dal pusu na tvář, pohladil je a odešel za prací do města. Děti si celý den hrály na zahradě, koupaly se v kašně, zpívaly, tancovaly a pozorovaly slunce na obloze. Vždy když začalo zapadat, vrátil se táta domů z města.

Každý večer před spaním nejstarší dušička žadonila: „Tati, kdy už mě konečně vezmeš s sebou do města. Slyšela jsem toho už tolik o tom městě, plném kupců a krásného zboží. Mě už to tady nebaví. Hrajeme pořád dokola tytéž hry a moji starší sourozenci už s tebou taky odešli do města.“ Ale otec vždy jen dušičku pohladil a řekl: „Ještě není ten správný čas, počkej, až budeš starší.“

Takhle to šlo několik let. Až jednou večer, když zase dušička žadonila, otec odpověděl: „Dobře tedy, vezmu tě s sebou, ale musíš dávat pozor, aby ses mi ve městě neztratila.“ A dušička jásala a těšila se na výlet, že ani nemohla dospat. Ráno se rozloučila s maminkou a všemi sourozenci a šla s otcem do práce.

Otec opravoval bohatým kupcům střechy a dušička tam byla s ním a celý den mu pomáhala.

„Tati, proč taky nemáme takový krásný velký dům u náměstí jako kupci?“ ptala se dušička. „Protože stojí spoustu peněz a kdybych je chtěl vydělat, tak bych si s vámi nemohl každý večer hrát,“ odpověděl otec. „Doma máte krásnou zahradu. Ve městě není pro hluk ani slyšet ptáky zpívat.“ „A proč neděláš kupce nebo neprodáváš na trhu ve stánku? Mohli bychom mít každý den něco nového, co obchodníci přivezou z ciziny,“ ptala se ještě dušička.

„Protože tady na střechách vidíš slunce a mraky. Dole na tržišti bych musel být celý den v krámku a slunce a mraky by mi chyběly. Dole na tržišti ani zpívat ptáky neuslyšíš.“ 

Každý den pracovali jinde a ze střech pozorovali, jak lidé dole na ulicích chodí tam a zpátky a nosí z trhu různé věci. „Chtěla bych taky do města,“ prohlásila jednou dušička. „Vím, že máš hodně práce, ale já už jsem velká a uvidíš, že to zvládnu.“ Otec přikývl a řekl: „Dobře, věřím ti, ale dávej si dobrý pozor. Svět tam dole je jiný, než ten, co znáš. Aby ses neztratila, koukej na oblohu. Slunce tě vždy dovede domů.“ Ještě svázal dva klacíky do křížku a pověsil je dušičce na krk. „To máš jako znamení, které ti bude připomínat, odkud jsi. Nedávej ho do kapsy, nech si ho vždycky na krku, ať se ti neztratí. Když ti bude smutno, můžeš se podívat nahoru, třeba mě uvidíš na nějaké střeše. A v noci, když bude ticho, můžeš slyšet tu písničku, co sis zpívala s ostatními dušičkami u nás doma.“ Ale dušička už rady neposlouchala, byla celá rozechvělá a natěšená na cestu do města. To bude dobrodružství. Otec dal tedy dušičce požehnání a ukázal jí cestu.

Dušička se radovala, konečně může jít, kam chce, je velká a dospělá. Zamíchala se do davu a šla směrem k náměstí, kde právě probíhaly velké trhy. „Co prodáváte?“ ptá se dušička u prvního stánku. „Krásu,“ odpoví prodavač a ukazuje dušičce krásné šaty, boty, čepice a šperky. „To je nádhera,“ zkouší si všechno dušička a připadá si jak v jiném světě. „Tohle u nás na kopečku neprodávají.“ Stojí před zrcadlem a obléká si jedny šaty za druhými. Které jsou hezčí? Které jsou dražší a barevnější a ... Úplně se jí z té krásy motá hlava. Ale už je skoro tma a prodavač zavírá stánek. Dušička nemá peníze, a tak smutně všechno vrací na své místo a odchází. Už je tma. To už je otec asi doma. Nevadí, snad mě někde nechají přespat a ráno otce najdu. Zaťuká u prvního domu. Služebný ji pouští dál a nechá ji přespat s ostatními dušičkami v malé místnůstce.

„Je ráno, vstávejte. Nanoste vodu a pokliďte dům, ať si ten nocleh odpracujete,“ ozve se z otevřených dveří. A tak dušička vstává a běží rychle ke studni pro vodu, aby mohla zase na trh.

Na trhu míjí stánek s krásou a říká si: „K čemu mi je celá ta krása, když všechno musím večer zase vrátit? Půjdu dál a uvidím, co jiného si můžu koupit.“ Vedlejší stánek byl ještě větší a krásnější. „Co tady prodáváte?“ ptá se dušička. „Výsměch a ponížení,“ odpovídá prodavač. Dušička mu moc nerozumí, protože výsměch a ponížení nezná. „Ale ty vaše šaty jsou krásnější, než mají ve stánku s krásou. Ráda bych si je také vyzkoušela, abych věděla, co je to ponížení a výsměch. To musí být víc než krása,“ říká si dušička. „To nemyslíš vážně,“ směje se prodavač. „Taková malá, chudá a špinavá duše si přece nebude zkoušet mé krásné šaty. Viděl jsem, jak jsi se včera ve vedlejším stánku celý den promenádovala a na konci sis nic nekoupila. Táhni od mého stánku, ať neodradíš vážené zákazníky!“ A dušičku vyhodil na ulici. Dušička se rozplakala. Tohle přece nejde, takhle se k sobě lidé přece nechovají… možná je právě tohle to ponížení a výsměch.

Už je noc, a tak dušička zase klepe na dveře nejbližšího domu a uléhá na hliněné podlaze spolu s ostatními. Ráno nanosit vodu za nocleh a rychle na trh. „Žádné šaty, žádnou krásu,“ říká si cestou na trh dušička. „Dneska najdu otce a půjdu domů.“ Když tu ji osloví prodavač. „Co hledáš?“ ptá se. „Domov, rodiče a radost jako při skotačení se sourozenci na zahradě,“ odpoví dušička. „Já mám něco podobného,“ na to prodavač. „Mám radost z jídla, spoustu chutí a blahobyt.“ A táhne dušičku dovnitř. „Tady můžeš sníst, co chceš,“ pobízí ji. Dušičku zaujme ta známá vůně chleba, co pekla vždycky maminka. To je dobré znamení. „Jdu dovnitř,“ rozhodla se dušička. Tolik ovoce, sladkostí, oříšků a medu. Sliny se jí jen sbíhaly. „To musím všechno ochutnat. Domů půjdu později.“ A tak dušička začala ochutnávat tohle a tamto a objevovala nové druhy stále exotičtějšího ovoce a stále rozmanitější chutě. „Že jsem někdy mohla jíst jen obyčejný chleba,“ myslí si dušička. Už je zase večer a prodavač zavírá krám. Dušička je tak přejedená, že nemůže ani odejít. „Tak tu přespi a ráno mi nanosíš vodu,“ nabízí jí prodavač. Dušička si lehla, ale celou noc ani oči nezamhouřila. Tak strašně ji bolelo břicho, jak včera všechno splácala. „Zítra půjdu zase jinam,“ rozhodla se. Vstala dřív a nosila jedno vědro za druhým, aby si odpracovala všechno, co minulý den snědla. Ráno byla unavená z nošení vody, nevyspalá a už úplně zapomněla, že hledala otce a domov. Jediné, co si uvědomovala, bylo, že je nešťastná, že tohle není ta radost, kterou hledala. 

„Pojď k nám, u nás si odpočineš, vyspíš se. Ve stínu našeho krámku můžeš strávit celý den a dívat se na ostatní, jak pracují a dřou se do úmoru. U nás okusíš, co je lenošení a nicnedělání,“ uslyšela na trhu. „Tak jo,“ souhlasila unavená dušička a vstoupila dovnitř. Všude samé měkké polštáře, postele a křesílka. To bylo to pravé. Její tělo rozbolavělé z nošení vody si lenošilo a užívalo si klidu. Odpoledne už to ale dušičku přestávalo bavit. „Pojďme si hrát,“ snažila se zvednout ostatní okolo sebe. „Nemáme čas, odpočíváme. Jsme unavení, lehni si a spi. Tady se nesmí nic dělat,“ odsekli jí. Bylo to k nevydržení. „Přečkám tu noc a ráno půjdu zase jinam. Stejně nevím, kam bych šla,“ řekla si. Úplně už zapomněla na otce, sourozence a na domov, kam se chtěla vrátit.  

Těsně po východu slunce vyšla dušička zase na trh. Procházela mezi stánky a pozorovala prodavače, jak se snaží prodávat své zboží. Prodávají takové krásné a užitečné věci a chtějí za to všichni jenom peníze? Asi jsou peníze víc než ty krásné věci. „Taky vydělám spoustu peněz a pak si za ně někde radost a štěstí koupím,“ rozhodla se dušička. A vydala se do velkého domu na rohu ulice, který měl velká okna plná květin. Tam budou potřebovat hodně vody na zalévaní, zaradovala se.

V domě strávila několik týdnů. Celé dny nosila vědra s vodou. Byla to těžká a úmorná práce pozdě do večera a dušička neměla ani chvíli odpočinku. Večer vždy usnula, jen co ulehla. Když měla měšec plný zlaťáků, rozhodla se odejít, poděkovala a vydala se zpátky na trh.

„Kde koupím štěstí?“ ptá se jednoho z kupců. „Nevím,“ odpověděl, „když jsem byl mladší, taky jsem ho sháněl, ptal se kupců, chodil po tržištích, ale nikdo ho neměl. Všichni čekají, že jednou ho někdo do města přiveze. Řekl jsem si, že zatím vydělám nějaké peníze, protože nikdo neví, kolik bude stát. Třeba ho přivezou málo a bude drahé. Teď jsem ale ve svém krámku od brzkého rána do setmění a už nemám čas ho hledat. Když ho najdeš, rád si ho od tebe koupím.“

Dušička obcházela několik dní tržiště po celém městě a nikdo jí neporadil. Až asi po týdnu našla malý zapadlý krámek na cestě ven z města. Seděla tam stařenka a usmívala se. „Hledáš štěstí?“ zeptala se. „Ano, jak to víš?“ odpověděla dušička. „Hodně lidí se tady na ně ptá. Když půjdeš po této prašné cestě, tak támhle na kopci bydlí starý kmet. Ten prý ví, kde ho najdeš. Už jsem k němu poslala hodně lidí, ale nikdo z nich se do města nevrátil. Nejspíš žádné štěstí nenašli.“ Dušička se rozhodla, že to určitě zkusí a vyrazila směrem na kopec, kam jí stařenka ukázala.

Na kopci ve staré chatrči bydlel prošedivělý mnich. „Hledám štěstí, peněz mám dost, dám za ně všechno, co mám,“ vyhrkla dušička. „Dobře, a víš, co je ponížení, strach a samota, aby sis ho dokázala vážit?“ zeptal se mnich. „Vím, co je ponížení a výsměch. O strachu a samotě jsem slyšela vyprávět na trhu, to mi stačí. Ukaž mi, kde to štěstí je,“ odpověděla sebevědomě dušička. „Dobře, vezmi tedy tato dvě vědra a běž do kašny pro vodu,“ řekl jí mnich. „To nemyslíš vážně. Já se za tebou vláčím několik dní a ty mě chceš jen využít, abych ti přinesla vodu? To si myslíš, že jsem tak hloupá? Já už se vody nanosila dost a teď, když mám peníze, nebudu nikomu sloužit. Najdi si jiného hlupáka,“ rozzlobila se dušička. Otočila se a naštvaně za sebou zabouchla dveře. Cestou z kopce potkala další poutníky a každému řekla, ať k mnichovi nechodí, že je starý, hloupý a žádné štěstí nemá.

„Já ti ho přinesu, mám ho za stodolou víc, než sám potřebuji,“ oslovil dušičku na cestě zpátky do města mužík v červeném kabátku. Oči mu svítily a stále sledoval měšec zlaťáků, který měla dušička u pasu. „Stačí, když mi dáš ty zlaťáky. Štěstí stojí sice víc, ale co bych pro tebe neudělal. Dej mi je a počkej tady, hned ti ho přinesu. Nechci, aby někdo viděl, kde ho mám schované.“ Důvěřivá dušička dala mužíkovi všechny své peníze a čekala. Mužík se nevracel hodinu, dvě. Až když už byla úplná tma, pochopila dušička, že ji podvedl., Tak takhle vypadá to zklamání a podvod! Slyšela jednou, jak si o tom vyprávějí ostatní dušičky před spaním, ale až doteď si to nedokázala představit. Lehla si pod strom a vzlykala, dokud neusnula.

Ráno se vydala opět do města. Měla hrozný hlad a v kapse ani čtvrťák na preclík. „No co, když můžou podvádět a krást ostatní, tak já můžu taky,“ rozhodla se. U prvního stánku s preclíky počkala, až se prodavač otočí, a rychle strčila jeden do kapsy. Ale smůla. Prodavač ji zahlédl, začal křičet, až se všichni otáčeli. Dušička se nestačila ani vzpamatovat a už byla ve vězení. Všude tma a vlhko. Nevěděla, jestli se z tohoto místa někdy dostane, neměla se koho zeptat, byla tu sama. „Hledala jsem štěstí a skončila jsem tady. Mám strach, hrozný strach, jestli se odsud někdy dostanu a jsem tu tak sama.“ Brečela a brečela a nikdo nepřicházel, ani jí neodpovídal.

Až druhý den ráno se otevřely dveře a žalářník ji vyhodil zpátky na ulici. „Hurááá, jsem zase volná!“ jásala. Bez peněz a špinavá procházela městem a přemýšlela, jestli štěstí vůbec existuje. Jestli ten obraz v její mysli není jen něco vysněného. Dostala nápad: „Zkusím jít do knihovny a zeptám se učenců.“

V knihovně tiše sedělo několik učenců a probírali se v knihách. První učenec byl takový malý pán s pravítkem. „Snažím se vypočítat, kde se štěstí nachází, ale pořád nemám žádný výsledek,“ řekl. Druhý byl vysoký pán s knírkem a měl na stole spoustu map a glóbus. „Celý život studuji dějiny a zeměpis a snažím se zjistit, jestli někdo už dříve štěstí někde nenašel. Zkus se zeptat astrologa, ten vidí za hranice vesmíru, třeba tam je to štěstí,“ poradil dušičce druhý učenec. Dušička došla až k astrologovi a chtěla nahlédnout dalekohledem, zda by někde v dálce štěstí nenašla. „Teď nic neuvidíš,“ řekl jí astrolog, „svítí to hloupé slunce. Až v noci jsou vidět hvězdy a můžeš zkusit, zda na jiné planetě něco nenajdeš.“ „Nemá to smysl,“ rozhodla se dušička, rozloučila se a odešla.

Když vyšla zpátky na ulici, viděla zástupy jásajících lidí a někteří někam utíkali. „Kam běží?“ ptala se přihlížejících. „Asi kupci přivezli štěstí,“ pomyslila si v prvním okamžiku, když viděla tolik radosti. „To jsou závody, kdo první oběhne město,“ odpověděl jeden mladý urostlý běžec. „Kdybych to vyhrál, byl bych štěstím bez sebe,“ zavolal a utíkal dál.

„Dobře, začnu tedy trénovat,“ rozhodla se dušička. Celé dny trávila běháním okolo města. Běhala závod za závodem a postupně se zlepšovala. Pak přišel ten krásný den. Doběhla jako první ve velkém závodě okolo celého města. Vyhrála. Každý ji znal a všichni ji obdivovali. „Teď už budu navždy šťastná,“ říkala si. Chodila po městě, byla slavná, každý se s ní chtěl bavit a všem pyšně ukazovala svou medaili. Byla velká a lesklá, zatímco ostatní nosili na krku jen malá svázaná dřívka. Z celého ukazování neměla čas trénovat, a tak hned na dalších závodech ji několik soupeřů předběhlo. A dav hned provolával slávu někomu jinému a na dušičku zapomněl. „Kde jsou všichni? Přece nemůžu celý život jen vyhrávat, to nejde. Tady ve městě štěstí asi není. Musím jít jinam.“

Chytla si kočár a vyměnila medaili za cestu do dalekého města. Bylo krásné, měli tam ještě větší trh a více krámků. V dalším městě bylo zase víc sportovců, ale nikde nikdo nic nevěděl o štěstí. Když se po několika měsících putování a dobrodružství vracela do svého města, viděla u cesty chatrč starého mnicha. „Půjdu se na něj podívat,“ rozhodla se.

„Tak co, našla jsi štěstí?“ zeptal se mnich. „Ne, asi není. Ale už vím, co je strach, samota, ponížení, ale i krása, požitek z jídla, radost z vítězství, dobrodružství na cestách. Vím, že jsi sám, starý a nemohoucí a že sis života asi příliš neužil. Proto jsem ti přišla pomoct. Vždycky jsem se starala jen o sebe a hledala své štěstí, ale štěstí druhých mě nikdy nezajímalo. Dej mi vědra, dojdu ti pro vodu,“ řekla dušička. „Jsi na nejlepší cestě najít to své štěstí,“ řekl mnich a podal jí vědra. Dušička je tiše vzala a pomalu beze spěchu šla z kopce dolů ke kašně. Nabírá vodu a pozoruje, jak se v ní zrcadlí slunce. „To je krása, už jsem byla pro vodu mnohokrát, ale vždy ve spěchu nebo brzy ráno, kdy slunce bylo ještě nízko a ve vodě se neodráželo.“ A zvolala: „Ano, slunce, to jsme vždycky pozorovali doma, když jsme čekali, až se otec vrátí z práce.“ Rozpomněla se najednou dušička: „Kde je otec? Kde ho mám hledat? Kde mám domov, mámu, sourozence?“ Předklání se, aby do vody lépe viděla a najednou si všimne, že se jí na krku houpe křížek. Tolikrát ho hledala po všech kapsách a myslela si, že už ho ztratila, a přitom ho měla pořád u sebe, tak blízko, u srdce. Dušička běžela radostně do chatrče. „Už vím, už vím. Stačí koukat, kam jde slunce, nebo na střechy, kde je můj otec, nebo naslouchat, odkud zní písně mých sourozenců. Vždyť najít cestu domů je tak snadné! Musím do města, všem říct, jak najít štěstí.“

„Nevím, nevím, zda ti uvěří. Slunce přes střechy stánků není vidět. Zpěv domova přehluší hluk z trhu a to znamení, které každý nosí na krku, je příliš blízko, než aby ho oči viděli,“ usmál se mnich, „ale každý z tvých sourozenců jednou nalezne cestu domů.“

Autor: Radek