Hudba

Dnes odpoledne u nás byla na návštěvě devítiletá kamarádka mojí dcery. Zaujaly ji naše klávesy Yamaha, které u nás leží na skříňce a sem tam na ně někdo něco brnkne.

Řekla mi, že složila písničku a jestli bych ji chtěla zahrát. Jasně že jsem chtěla! A tak holčička začala vybrnkávat dvěma rukama tichou, zadumanou skladbu. Dozvěděla jsem se, že text to ještě nemá, jenom k tomu říkala nějaká slova – něco jako že měla nějaký zážitek. Písničky prý ji napadají, když prožije se svojí rodinou něco hezkého. Bojí se to lidem říkat, aby se jí nesmáli. Tatínek a bratr prý se jí kvůli tomu smějí. Oni tomu nerozumějí a nechápou, že to je takový zázrak, když se složí písnička…

Přemýšlela jsem o tom, jestli bych mamince doporučila, ať ji dá do hudebky. Nevím. Mám dojem, že děti správně chápou, že hudba a hudební nástroje jsou k tomu, abychom tvořili a hráli svou vlastní hudbu a vyjadřovali tím své emoce a své prožitky. Možná by byla škoda z ní toto „vytlouct“ a vysvětlit jí, že hudební nástroje jsou na to, aby člověk drtil stupnice a etýdy, a potom, až bude opravdu dobrý, mohl s co největší přesností zahrát skladby, které napsal někdo jiný a reprodukovat jeho pocity a problémy.

Taky Vám někdy přijde hudba „začarovaná“ skoro jako Vánoce v pohádce od Radka? Čím to je, že ve starém Řecku uměl každý absolvent základní školy hrát na 2 – 3 hudební nástroje a dnes to nejde? Že by lidstvo od té doby zdegenerovalo?

Marcela

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.